Goblini (speciál) - případ sedmý

Kapitola jedenáctá

....třeba se nám je podaří pochytat už dnes, pravil Lee v autě a zvedl vysílačku.

Během chvíle informoval ostatní. Sejdou se u řeky. „Teď máme šanci, jestli je v těch starých docích...." Lee si v zápalu pátrání ani nevšiml, že Nick nepromluvil od odchodu ze Smithovy kanceláře ani slovo. Až teď, když položil vysílačku, mu najednou si najednou uvědomil, proč. Nejraději by se neviděl. Zastavil u kraje silnice a podíval se na něj.

 „Nicku...."

Nick mu pohled opětoval a nepatrně se usmál. Tím svým krásným úsměvem, ze kterého se Leemu podlamovala kolena už od první chvíle, kdy se setkali. 

„Jsem v pohodě, Lee, jeď dál. Kdybych chtěl zapomenout, musel bych odjet z tohoto města a možná i z téhle země. Ne se jen tvářit, že některá místa prostě neexistují," řekl smutně, ale s pevným odhodláním v hlase. „Jeď, máme práci, soukromí jde stranou."

Jenže tohle žádné soukromí nebylo, protože doky nesly temnou a nepříjemnou vzpomínku pro všechny. Takže když se o deset minut všichni sjeli na určeném místě, vlastně všichni pohlédli tím samým směrem. V dálce, jen matně, ve světle stále zářícího města a lamp, se rýsovala temná stará budova. Ta, ve které před několika měsíci chytali démona. Ta, ve které Nick málem zemřel. A nejen Leemu se před očima objevily obrazy, které by nejraději navždy z paměti vymazal.

„No tak, jdeme," žďuchl do nich Novak, když viděl, jak se všichni zarazili a civěli na ten barák hrůzy. „Máme práci, obdivovat naše krásné město při měsíčku můžete potom," vrčel na ně a popostrčil je. Ale sám se podíval také. Woodová se vzpamatovala jako první. 

„Tak baterky, chlapci, a hezky do terénu," popíchla je, jak to uměla jen ona, se svým stálým úsměvem a dobrou náladou. Novak s Paulsonem potichu protestovali proti těm chlapcům, Nick se snažil najít v jejich autě svoji baterku a Lee přemýšlel, jestli si má s sebou vzít i tu uspávací pistoli. Ne, že by jim k něčemu byla. Většina pachatelů po zásahu stačila utéct a usnout na jiném místě, než kde to potřebovali, a taky by je pak už nemuseli najít.

Rozdělili se a systematicky prohledávali jednotlivé staré haly a budovy. Ve tmě to byla neskutečná dřina a nadávek, které si vyslechli, bylo nepočítaně. Když vás někdo probudí tím, že vám svítí baterkou do obličeje, nebudete mu nadšeně děkovat. Chodili, vyptávali se, slibovali, a místy i upláceli.

„Stálo mě to už padesát babek," procedila skrz zuby Woodová, když se střetla na schodech s Nickem. Leeho a Novaka slyšeli o patro nad sebou. „Mám Nicka, jdeme dál," řekla do vysílačky a Paulson jí odpověděl, že má Kima a ať si klidně jdou, a že jí ho vrátí, až se sejdou u aut.

A cestou se ještě průběžně informovali o tom, že Samuela ještě nenašli. Postupovali dál, víceméně bez úspěchu. „Dochází mi peníze," postěžoval si Nick Lynn, když věnoval dalších pět dolarů bezdomovci, který o ujistil, stejně jako ten předchozí, že Samuela určitě najdou ve vedlejším baráku, páč tam má kutloch už ňákej ten měsíc, pane policajt, pěkně děkuju.

Nick vyšel ze starého domu, co spíš bývalé továrničky na cosi, ven. V tom zápalu hledání ani nepostřehl, jak moc se přiblížili. Stál přímo naproti té budově. 

Ne, klid, bude to v pořádku.....Tohle zvládnu.....nohy se mu roztřásly....a proč nemohl dýchat?

„Nicku?" slyšel Woodovou. Když vyšla ven, rychle se rozhlédla. Viděla ho opřeného o stěnu. 

„No tak, jdeme dál.....Nicku?" Až když popošla blíž, zjistila, že ne všechno bude úplně v pořádku. „Nic, nic se neděje, Lynn. Jen jsem se nemohl nadechnout," snažil se nedat na sobě nic znát, ale Woodová tušila, která bije. Tohle místo bylo prosyceno zbytkovou temnou energií a příchuť smrti tu prostě visela ve vzduchu. Oni to vnímali víc než kdokoliv jiní. Tady bojovali o životy. Sevřela pevně jeho paži. 

„Zavolám Leeho, vydrž." Rychle ji chytl za ruku. „Ne, Lynn, neříkej mu to, prosím. Už tak má se mnou dost starostí. Budu v pořádku, dej mi minutu." 

Takhle nějak funguje posttraumatický stres, pomyslel si.

Jenže za sebou uslyšel ostatní detektivy a muselo to být všechno v pořádku hodně, hodně rychle. Lynn pustila Nickovu paži a trochu rozzlobeně se na něj podívala. Budu tě krýt, ale opovaž se, jestli se ti něco stane, tak Leemu okamžitě všechno řeknu. 

„Máte něco?" slyšeli Novaka a vzápětí už všichni stáli u nich. „Nic," poznamenal smutně Nick a Woodová to odkývala. Moc budov už jim nezbývalo, čas ubíhal jako splašený a všem bylo jasné, že jestli goblini plení další obchod a oni tady hledají nějakého bezdomovce, Dickson jim utrhne hlavy. Všem.

Jenže štěstí je prostě někdy unavené, a jak si tak poletovalo okolo, sedlo si i na naše detektivy. A když za rohem uslyšeli mumlání a chrchlání, upoutalo to jejich pozornost. A to krknutí potom....

"Jo, jo, tak to poznávám," ušklíbla se Woodová, protože to bylo asi to jediné, co ji, jako jemnou decentní ženu, při odchodu bezdomovce z místa činu upoutalo.

A mumlání a povídání pokračovalo, až konečně......