This is my life

559 24 17
                                    


Na obrázku máte Samanthu :)

Moje jméno je Samantha Reed, ale přátelé mi říkají Sam. Tedy říkali by mi tak, kdybych nějaké měla. Je mi 17 let a bydlím se svým otcem Jackem Reed. Kdysi s námi bydlel i můj starší nevlastní bratr James, ale před 2 lety se odstěhoval a nechal mě tu s NÍM samotnou. Ale na tohle téma bude ještě dost času později a tak se nyní vraťme k představování. Mezi mé koníčky patří kreslení a zpěv. Ten zpěv mám nejspíš po mamince, která už skoro 10 let není mezi námi. Nejspíš i tato událost byla částečnou příčinou změny chování mého otce. Bydlíme v rodinném domku na předměstí v Chicagu. Je to dvoupatrový jednoduše zařízený dům. V přízemí se nachází v celku prostorná kuchyň, která je propojená s obývacím pokojem. Vedle kuchyně je menší koupelna a hned vedle se nachází komora, kde jsou nevyužívané věci. V horním patře najdete můj pokoj, kde mám i vlastní koupelnu. Naproti mému pokoji je pokoj pro hosty, který sousedí s otcovou ložnicí. Ta je přes chodbu od pokoje, který dřív obýval James.

,,I know I talk a lot of shit, when I'm drinking babe....,, slyším hrát svůj mobil. To znamená jediné - škola. Pomalu vstanu a dojdu ke skříni. Dneska jsem unavená a tak ani moc neřeším, co z ní vytáhnu. Vyberu si tílko Jack Daniels, černé kalhoty s roztrženými koleny a přes to si natáhnu svůj vínový cardigan s tím, že si u dveří obuji své vínové Vansy. Potom si dojdu do koupelny udělat rutinní ranní hygienu. Což znamená vyčistit si zuby, učesat se a dojít si na WC. Ano, všimli jste si dobře, nemaluji se. Nemyslím si totiž, že vypadám tak tragicky a ani se nemám pro koho snažit. Ještě si zapletu svůj typický rybí cop a pár pramínků z něj vytáhnu. Poté opatrně sejdu s věcmi dolů na snídani. Táta dělá do noci, někdy přichází až druhý den ráno a proto nehrozí, že bych na něj narazila. Vezmu si cereálie a zaliju je mlékem. Po snídani vše hodím do dřezu a popadnu batoh a skate a zamířím do Starbucks, jelikož bez svého capuccina po ránu nežiju. Když dorazím do školy za skříňky si vyndám učebnice a silou vůle do ní narvu svůj skate. Ne, vážně ty skříňky jsou mega malý, až to snad není ani možný. Vejdu do třídy a jako vždy se posadím do poslední lavice u okna. Vytáhnu si sešity a sluchátka, které zapojím do mobilu a najdu si písničku Knee Socks od Arctic Monkeys. Zazvoní a do třídy přijde mladší učitelka a začne vysvětlovat látku. Chemie mi jde sama a tak si pouze dělám zápisky, ale neposlouchám ani slovo. Stejně nic neslyším přes písničky, co mi hrají do uší. Vlastně celý den probíhá klidně. Vy si asi pod pojmem ,,nemám přátele,, vybavíte i šikanu, která nebere konce, ale tohle není můj případ. Jsem totiž pro většinu školy ,,neviditelná,, a proto mě nic podobného jako je šikana netrápí. Oběd ve škole nestojí za nic, a jelikož jíme až po vyučování, znamená to, že můžu jít domů. Tam si objednám pizzu a zalezu si k sobě do pokoje. Okamžitě vyrazím ke dveřím, když uslyším zvonek. Převezmu si od poslíčka pizzu a když se otočím, leknutím upustím svůj oběd na zem. Stojí tam ON. Můj otec. Zůstanu stát a čekám, co přijde. Třeba má dnes dobrou náladu, pomyslím si. Toto tvrzení mi okamžitě vyvrátí ostrá bolest v břiše. Správně, mlátí mě vlastní otec. Takhle to jde asi od mých patnácti, kdy se James odstěhoval. Otec již dřív těžce nesl ztrátu maminky, ale ,,ztráta,, syna ho dorazila. Dává mi to za vinu... Jako bych za to mohla...

-- Ten den jsem přišla ze školy domů a našla na stole dopis od bráchy, že nás opouští a míří si to do Londýna na pěveckou akademii. Ten den na mě otec poprvé vztáhl ruku. Dostala jsem pořádný výprask. Myslel si, že jsem o tom věděla a ještě mu pomohla utéct. Ta bolest byla tak velká, že jsem si myslela, že ve spánku zemřu. Popravdě jsem si to i trochu přála.--

Od té doby jsem o něm slyšela jen díky YouTube a dalším sociálním sítím. Jo, můj bratr je James McVey. Ano, ten James McVey z The Vamps. Ale z mého přemýšlení mě vytrhla další rána, nyní mířená do zad. Když si otec vybije svou zlost, nechá mě ležet v předsíni. Ptáte se proč mě neudeřil do tváře? Není hloupý - to by šlo přeci vidět. Ví, co by se stalo, kdyby na to někdo přišel, protože se živí jako právník. Trochu ironie, ne? Z posledních sil sebe i krabici od pizzy dopravím do pokoje, kde se raději zamknu. A po pár soustech, nyní již studené pizzy, usínám vyčerpáním.

Taaak to je konec první kapitolky. Jen abyste věděli, co vás v tomto příběhu přibližně čeká. Doufám, že se vám to líbí a budete číst i další party :) Další díl už mám sepsaný, ale hodím vám ho sem až zítra, tak čau :)

Be FreeKde žijí příběhy. Začni objevovat