Be Free

I am Connor

Na obrázku je Connor :) užijte si díl!

Ráno se probudím za otravného zvuku budíku, který mi poslušně hlásí, že mám vstát a vydat se do školy. Vylezu tedy z postele a jdu udělat svou ranní hygienu. Učešu si vlasy a nechám je být tak jak jsou. U skříně si vytáhnu černé skinny jeany a tmavě modrý volný svetr, pod který si obleču šedé tílko s širokými ramínky. Jako obvykle se nemaluji, takže si jdu ještě připravit snídani. Nasypu si do misky cerálie a následně je zaleju mlékem. Ještě si uvařím šálek cappucina a v klidu si vychutnám svou snídani. Po jídle zjišťuji, že už je čas jít. Vezmu si tedy všechny potřebné věci a jdu do chdoby, kde si nazuju bílé Vansy a vycházím ze dveří. Po cestě slyším z vedlejšího bytu nějaký hluk, ale když následuje salva smíchu nechávám to být a pokračuju ve své cestě. Přicházím na zastávku v čas a to je docela pokrok, když vezmu v potaz, že ani jeden z předchozích dnů jsem absolutně nestíhala a dokonce si dávala závody s autobusem. Danielle nikde na zastávce není, a to ani když přijíždí autobus. Napíšu jí tedy textovku, abych se ujistila, že je všechno v pořádku.

,,Čau Dan, kde jsi? Je vše ok? -Sam''

Zamknu mobil a čekám na odpověď. Ta po chvíli dorazí a stojí v ní:

,,Neboj se o mě. Vše je v pohodě. Vysvětlím před školou. -Dani''

Trochu si oddychnu, když vím, že se vlastně nic neděje a já jen zbytečně plaším. Musím se pousmát nad tím jak okamžitě vidím věci ve špatném světle. Ale nesuďte mě. Taky byste to tak dělali, kdybyste si prošli tím samým jako já v posledních několika letech. Autobus už zastavuje na pro něj vyhrazeném místě. Postarší pán sedící v kabině řidiče otevírá dveře, a zdraví všechny studenty opouštějící útroby jeho dopravního prostředku. Moc se mi líbí, jak jsou tady všichni milí a vstřícní. Je to nezvyk oproti spěchu a chladnosti všech z Chicaga. Sice se říká, že Londýňané nejsou moc přátelští, ale já si to nemyslím. Všichni s kým jsem se stihla za těch pár dní seznámit jsou velmi hodní a ochotní. Možná nejdřív od pohledu nevypadají, že by se mohli zajímat o vaše problémy a popřípadě chtít být nápomocni, ale když se dostanete přes tuto slupku sami uvidíte, že opak je pravdou. Jediný kdo by trochu spadal do toho protivného stereotypu je ta knihovnice, která je věčně nabroušená. Jenže na tom se podle mě podílí nezájem žáků o četbu a údržbu knih, které ona opatruje. Když těmi otevírcími dveřmi procházím já uvidím z dálky se na mě usmívat Danielle. Také se usměju a jdu jejím směrem. ,,Tak kde jsi byla?'' optám se místo pozdravu. ,,Ahoj Sam, také tě ráda vidím. K tvé otázce, autobusem už nikdy nepojedu.'' ,,Dobře, ale to je jenom polovina odpovědi na mou otázku, takže mi vyklop tu druhou.'' řeknu už se smíchem, protože na ni se nedá zlobit ani jen na oko. ,,Nooo... víš já už autobusem jezdit nemusím a ty taky ne, protožeee... Mám svoje auto!!!'' vykřikne z ničeho nic nadšeně až sebou trochu trhnu. ,,Vážně? To snad nemyslíš vážně! Ty mi chceš říct, že jsem nemusela vstávat tak brzo, že jsem mohla úplně v klidu jet autem a ne tím smradlavým autobusem??'' ,, Ano přesně tak má drahá Samantho.'' uculí se na mě a dá se do kroku. ,,Ale nebolo tomu tak jelikož..?'' ,,Jelikož jsem si řekla, že by sis nejspíš vemli ráda užila poslední jízdu tím voňavým žlutým autobusem.'' Ona si ze mně už snad vážně dělá prču. ,,Ale neboj od zítřka jezdíme obě Danipressem!'' Vyprsknu smíchy, což vyvolá zvědavost a udivené pohledy pár kolemjdoucíh studentů. ,,Čímže se to zítra povezu?'' radši se zeptám, abych se ujistila, že jsem slyšela správně. ,,No neříkej mi, že jsi to nepochopila.'' pohoršeně se na mě podívá, ale když z mého výrazu vyčte zmatení pokračuje. ,,Argh.. no přece já jsem Danielle, ale Danielle, ale ty mi říkáš Dani což je první část názvu no a z expressu jsem musela kousek utrhnout, protože Daniexpress by zněl pěkně divně, no ne? Takže Danipress!'' zajásá z toho, že už jsem ji pochopila. Já začnu horlivě přikyvovat na náznak toho, že se vším naprosto souhlasím, ale jen taktak v sobě dokážu udržet smích. No nepovede se a stejně se ve vteřině začínám svíjet v křečích smíchu. Opět si vysloužím několik tázavých pohledů, ale to je mi fuk. Nakonec s Dani dorazíme na první v hodinu už uklidněné a celkem v tichosti. Veškerá smutná a ponurá nálada ze včerejšího dne jakoby vyprchala stejně jako pára nad hrncem. Spokojeně se usadíme na svá místa, načež po chvíli do místnosti vchází i učitelka, takže se všichni ponoříme do výkladu o Bethovenovi. Celý den probíhá úplně v klidu bez jakýchkoliv problému. Dokonce, když jde na svoji službu do knihovny, zjišťuji, že můžu zase hned jít, protože nikdo žádné knihy nevrátil ani nespřeházel. Když zazvoní zvonek, který hlásí konec poslední hodiny a tudíž konec školy, jdu do knihovny s myšlenkou, že zase hned odejdu. Jenže proč by snad celá škola nešla vrátit své knihy zaráz a až odpoledne, že? Jen se podívám na tři vozíčky, které jsou naplněné vrácenými knihami až k prasknutí a pokroutím hlavou. Tohle bude vážně na dlouho. Zavolám tedy Danielle, aby na mě nečekala a jela rovnou k sobě, že se domů dostanu metrem. Všechno mám uklizeno až za neskutečně dlouhé dvě hodiny, a i to je podle mě rekordní čas k uklizení skoro milionu knih. Strhaně pozdravím knihovnici, která na mě jen s úšklebkem kývne. Co má ta ženská za problém? Nebudu se tím zabývat. Když přicházím na stanici metra, která je od školy dvacet minut pěšky, zrovna jedno jede mým směrem, takže nasednu a vyrážím směr jídlo a postel.

Nojo, už jsem vám někdy vyprávěla o mé nekončící smůle, která si vážně umí vybrat vhodnou chvíli? Ne? Tak tady to máte. Přijdu domů a zkopnu boty z nohou. Tašku si hodím do pokoje, kde se převleču do pohodlných tepláků a croptopu aka do pyžama. Vlasy si pročešu a nějak vyrobím ledabylý cop, který přehodím přes rameno. To všechno je v pohodě, ale po cestě do kuchyně uslyším od vedle takovou ránu od sousedů, že se z mých úst vydere tlumený výkřik. Protočím očima a jdu si nachystat přírodní plátek se salátem na večeři. Všechno si odnesu do obyváku, abych se mohla najíst při nějakém filmu, co běží v televizi. Celou mou večerní pohodu však neustále narušují divné zvuky a smích odvedle. Pomalu začínám ztrácet trpělivost. Všechno sním a nádobí uklidím do myčky. Lehnu si do postele a v moment, kdy už málem spím se zase začne ozývat ten hluk. To už mi rupnou nervy. Vyletím z postele a ani neřeším jak vypadám, nebo že jsem v pyžamu. U dveří si jen vezmu žabky s Aloha nápisem (ano Domi přesně ty :D), klíče a vycházím z bytu. Zastavím se před dveřmi zpoza kterých vychází veškerý ten rámus. Rázně zaklepu, ale nikdo nepřichází. Zkusím to znovu a trochu přidám na hlasitosti. Vevnitř všechno utichne a ve dveřích se objeví kluk menší postavy cca 178 cm s hnědými vlasy na krátko a delší blonďatou patkou. Má piercing v noce a modré oči místy zbarvené až do šeda. Usmál se na mě. ,,Ahoj, co se děje?'' zeptal se a tvářil se jako neviňátko. Bohužel pro něj na mě psí oči neplatí. ,,To myslíš vážně? Co se děje? Celej večer děláte nehoráznej kravál a ty se ptáš co se děje? No to se mi snad jenom zdá tohleto.'' řeknu rázně a čekám s čím mi bude oponovat. Čekám, že na mě začne křičet, co si to dovoluju ho přijít seřvat, ale on udělá opak. ,,Moc se omlouvám. Mám tady návštěvu a tak jsem trochu blbli. No dobře trochu víc.'' poškrábe se na zátylku. ,,Jinak já jsem Connor.'' ,,Já Samantha.'' řeknu. On má omluvně sklopenou hlavu dolů a jeho modré oči jsou upnuty na podlahu chodby. ,,Přátelé mi mohou říkat Sam.'' řeknu a pousměju se. Vypadá na chvíli překvapeně, ale nakonec se jeho rty roztáhnou do širokého úsměvu. ,,Moc mě těší Sam. Chtěla bys... uhm.. no... poznat třeba zbytek těch výtržníků, kteří tě zdržují od spánku?'' zeptá se a roztomile nakloní hlavu na stranu. ,,To je vážně zajímavá nabídka, ale jak už jsi řekl oddaluje se mi spánek, který já nezbytně potřebuju pro normální fungování, takže už nejspíš půjdu.'' zasměju se a vydám se ke svým dveřím. Vypadá nešťasntě a to se mi nelíbí. ,,Ale v sobotu se kamarádka vrací z nemocnice. Nechtěl by jsi mi pomoct s přípravou oslavy na uvítanou?'' otážu se a snažím se napravit situaci. Na jeho tváři se opět rozlije ten hřejivý úsměv. ,,Jasně moc rád, ale v sobotu u mě má být kamarád... takže.. no..-'' ,,Jasně, že ho můžeš přivést, pomocná ruka se vždycky hodí!'' přeruším ho, protože s jeho stydlivostí bychom tu byli až do svítání. ,,Dobrou Connore.'' řeknu a odemknu dveře. ,,Dobrou Sam. Už budeme potichu.'' na to se jen vděčně usměju a zalezu do svého bytu, kde se vydám do měkké postele a s příjemným pocitem z možná nového přátelství usínám.

Ano je tady nový díl! Překonala jsem se a dokázala jsem přidat dva dny po sobě wow! Za tuhle aktivitu poděkujte celému 1mow gangu, ale hlavně @MagicDinnosaur009 jejíž nadšení mě motivovalo k urychlení procesu psaní :D Doufám, že se vám díl líbil a omlouvám se za případné chyby v textu. Mějte se a díl očekávejte nejdřív příští úterý, ale stejně nic neslibuju.

Loučí se s Vámi vaše bláznivá kachna, takže aloha děloha :DDD