4 Elements

Cestujeme do Země-nezemě

Taky vás štve, když máte v hlavě dvě miliardy otázek a ani na jednu odpověď? Mě se to totiž děje teď. Po rozhovoru s Hestii, jsem totiž absolutně mimo. Vůbec nevím co se bude dít a co zrovna Hestie dělá. Ona totiž vzala klacek a načmárala nám na trávník nějaký čmáranice. ,,Stello jdeme!" zavolala na mě. ,,Vysvětlíš mi konečně kam to jdeme a na co je to, co jsi načmárala na náš trávník?" zeptala jsem se. Hestia mlčela a začala si něco mumlat. Najednou se objevila velká fialová záře a já si myslela, že jsem oslepla. ,,Za prvé, není to žádná čmáranice, ale pentagram. Za druhé, udělala jsem to proto, abych udělala portál mezi dvěma světy vašim světem a Equalii. A za třetí, ta fialová záře byl Magyc neboli temnota. Ještě něco?" zeptala se a podívala se na mě pohledem ,,už se na nic neptej." Ale já měla strašně moc dotazů, takže jsem si vybrala tu která mi přišla v tuhle chvíli nejpodstatnější. ,,Vy používáte temnotu?" já vím, tenhle dotaz nebyl nejpodstanější, ale já jsem nevěděla že bohové můžou ovládat temnotu. Příšery, monstra, Kron a spol. to jo ale Bohové? ,,Ano i Bohové můžou ovládnout temnotu. V každém z nás je malý kousek temnoty a je jenom na tobě jak ho využiješ. Já ho nevyužívám tolik, aby ve mě bylo více Magycu než mé vlastní síly. Temnota se prostě někdy hodí, ale nesmíš to s ní přehnat." zpražila mě pohledem ať už se na nic neptám a jdu za ní do té fialové mlhy. Myslíte, že se mi chtělo? Ani náhodou! Jít do nějaké fialové mlhy, s nějakou ženskou co znám sotva 10 minut kdo ví kam? Ale myslíte že jsem měla na výběr, Hestii zřejmě došla trpělivost a zatáhla mě tam násilím. Cesta tou mlhou, hyperportálem nebo co to vlastně je, je jako by jste usnuli ve stoje a něco vás lehce šimralo po celém těle. A pak se probudíte úplně někde jinde. Kdybych vám měla popsat Equalii, tak by mi to zabralo dvě hodiny, protože kam se podíváte tam je něco jinýho. Čeho si ale na první pohled všimnete je určitě velká hora Olymp. Počkat, počkat, stop! Já myslela, že Olymp je jen ta hora, ne ještě nějaké město okolo. ,,Hestie, kdo jsou ti lidé, co bydlí pod Olympem? Equalané?" zase jsem v tom zamotaná. Jsou ti lidé taky bohové? ,,Ne, to jsou olympané." řekla potichu a sedla si jako by věděla, že se budu ptát na další otázky. ,,A co tu dělají?" ptám se jí a sedám si vedle na trávu. ,,Buď jsou to bohové, co se nedostali na Olymp, polobozi, a nebo něco mezi lidma a bohama a ti mají na starost malé úkoly, za které se nedají považovat za Bohy. Například se starají o stromy, zvířata, potůčky a počasí. Já jsem tu taky bydlela. Neměla jsem totiž jinou možnost kam jí. Teď jdeme najít mé přátele, kteří měli najít zbytek Elementů." zvedla se a vyrazila rychlím krokem směrem od hory Olymp. ,,Počkat mi nejdeme do toho města?" zeptala jsem, protože mi to zase nedochází. ,,Ne, to by bylo moc blízko bohů, ještě by nás vycítil a někoho na nás poslali. My jdeme do lesa." a vykročila rychlým krokem vpřed. ,,A co v lese?" zeptala jsem se a doběhla ji. ,,Tam žijí lesní lidé, ti mi od začátku věřili to s tou věštbou a chtějí mi pomoct sesadit bohy. Oni chápou, že vše musí jednou skončit." Šli jsme strašně dlouho, vypadalo to sice, že je to kousek, ale doopravdy to bylo strašně daleko. Po asi třech hodinách chůze jsme došli k lesu. Na okraji toho lesa to byl strom na stromě, až na bránu, kterou tvořily dva stromy asi pět metrů od sebe (možná to bylo míň, nebo víc já mám totiž špatnej odhad) a nahoře se zaplétali do sebe. Na obou stromech byly nakresleny obrazce podobné těm, co nám načmárala Hestie na trávník. Hestie se zastavila, koukala na bránu a ani se nehnula. Sakra proč tam stojí jak tvrdý Y? Jdeme do toho lesa, nebo ne? Tak jsem vyrazila k bráně, ale najednou jsem do něčeho narazila a spadla na zem. Vždyť tam nic není, tak do čeho jsem narazila? ,,Tam si nemůžeš jít jen tak, musí tě lesní lidé pozvat, a nebo být jedním z nich. Je to takovej bezpečnostní systém" řekla Hestia a dodala ,,nelekni se" hned potom co to dořekla, kdoví odkud ze shora seskočila podivná zelená postava. Ta postava udělala kotrmelec a postavila se přímo přede mně. Vypadala jako elfka (sice jsem elfa nikdy neviděla, ale takhle jsem si ho přesně představovala). Na to, že žije v lese vypadala dost pěkně. Sukně z listí, vršek z lýka nebo něčeho takového, boty neměla, na zádech krunýř z kůry (nejspíš štít) a v něm měla zabodnuté dva meče (bacha nebyly ze dřeva). Ve vlasech měla zamotané různé větvičky, listy a kvítky a byla pomalovaná různými barvami. ,,Zdravím tě, já jsem Elysia, jsem jedna z lesních lidí" usmála se na mě a nastavila mi ruku jako na plácnutí. Nevěděla jsem jaké zvyky mají lesní lidé, ale nic lepšího než si s ní plácnout mě nenapadlo. Elysia se začala smát. ,,Máte divné zvyky tam u vás" řekla a chytla mě za konečky všech prstů a přitiskla si je ke své dlani. ,,Vyrážíme! Všichni na nás  čekají a jídlo už určitě chladne." hned jak to dořekla se mi začaly sbíhat sliny. Měla jsem vážně velkou žízeň. Nepila jsem asi tři nebo čtyři hodiny a jídlo jsem neviděla taky celkem dlouho, takže jsem byla ráda, že lesní lidé mají nachystáno něco k jídlu.

Equalijský les mi připadal vážně hodně kouzelný, jako by ty stromy na mě mluvily. Zdálo se mi, že i zvířat je tu víc narozdíl od našich lesů. Nejspíš lesní lidé nejí maso, protože zvířata se jich evidentně nebojí. Elysia si totiž vzala na rameno veverku, něco jí pošeptala a ta potom rychle utíkala cestičkou,  kterou jsme šli mi. Asi šla napřed něco vyřídit. Šli jsme bez mluvení asi deset minut dokud jsme nedošly na obří palouk, ne palouk je špatné slovo. Bylo to tam totiž velký jako město, až na to že uprostřed té mýtiny byl obří strom, který zabíral skoro celou tu mýtinu. Z vršku stromu vedly vodopády a ty dělaly kolem stromu jezero. ,,Vítej u nás doma Stello, tohle je posvátný strom Yggdrasil, tohle je domov lesních lidí."