4 Elements

Odpovídání na otázky

Co - ta - tady - dělá? Jako by nestačilo, že mi kazí život v normálním světě, ona mě musí štvát i v Equalii. A to jsem si myslela, že si odpočinu od všeho doma. Otočila se na mě tím jejím vražedným pohledem a křikla na mě: ,,Co? Ty? Co tu u všech všudy děláš?" ,,Myslíš, že mě nezajímá co tu děláš ty?" vrátila jsem jí to. ,,Takže se znáte, to je fajn. Ale pro jistotu, Stello představuji ti Lucy" to nejhorší stvoření na světě doplnila jsem ji. Až teď jsem odtrhla pozornost od Lucy a všimla jsem si kdo je ten kluk vedle Lucy. Má hnědý velký oči a hnědý vlasy. Je dost vysoký a já si oproti němu připadám strašně malá. Ten druhej kluk. No jo, ale jak jsem se rozhodla že omrknu třetího člena naší bandy, zjistila jsem že ten asi do naší BBE (best band ever - samozřejmě to je myšleno ironicky) patřit nebude. Byl to totiž lesní člověk. Kam asi zašantročili ten poslední element. ,,Hmmm... Paní?" zeptala jsem se té ženské na trůně. Bože jak jsem si toho mohla nevšimnout to nebyl trůn to bylo její tělo, ona je přirostlá k tomu stromu. ,,Hekaté, jmenuji se Hekaté. Jsem bohyně tří tváří." Mmm Hekaté to jsem ještě neslyšela. A tří tváří? Co to asi znamená. Možná za vlasy skrývá další dva obličeje. ,,Pojďme všichni, jídlo čeká!" řekla Elysia vesele, asi nejsem jediná, kdo má hlad.

Šli jsme spletitými uličkami stromu asi deset minut. Hned po první minutě jsem se přestala orientovat kde jsme odbočovali, takže bych se určitě zpátky nedostala. Po chvíli bloudění jsme došli do velké jídelny, která byla celá posetá růžovými květy Yggdrasilu. Posadila jsem se od Lucy nejdál jak to jen šlo. Chtěla jsem se vyhnout tomu jejímu hadímu pohledu. Chvíli se nic nedělo a já si jen prohlížela jejich krásně zdobené příbory. Najednou se rozrazily dveře a začalo do jídelny proudit spoustu lesních lidí. Oni ale nebyli hosté, byli to číšníci. Nesli talíře, tácy a podnosy plné jídla. Před každého z nás položili tři talíře. Upřímně, moc dobře to teda nevypadalo. V podstatě to byla jen tráva různých tvarů a barev, od žluté, přes zelenou až po červeno-fialovou. Vše bylo zalito podivně zářící oranžovou omáčkou s červenýma, jedovatě vypadajícíma bobulema. Takže asi chápe, proč mě tak záhy přešel hlad. ,,Stell ty nebudeš jíst!' zeptala se mě Hestia ,To je jejich specialita, velmi těžká na přípravu, dělají ji jen pro zvláštní hosty. Vážně si nedáš?" Nechtěla jsem je urazit tak jsem si toho trochu nabrala na lžíci. Žvýkám a čekám až něco přijde a najednou bum! Chuťová exploze. Úžasná sladko-kyselá chuť, co hladí na jazyku.Kdo by čekal, že takhle strašně vypadající tráva bude tak dobrá. ,,To je vynikající Elys, kdo by to čekal" říkám jí a zároveň si nabírám si další sousto. Nikdo nemluví, kromě El, která pořád něco krákorá. Já ji neposlouchám, vím že to není slušný ale já si lámu hlavu nad něčín důležitějším než je její bratr lukostřelec. Snažím se odpovědět si na otázky, co se mi od doby, když jsem uviděla Iggdrasil nakupily v hlavě. Proč bych si na ně měla odpovídat sama? Já vím, kdo ty odpovědi má, tak proč si na ně neodpovědět? Vstanu od stolu a všechny pohledy se upřou na mě. Nechci jim lhát o tom kam jdu, ale ani pravda se mi zrovna říkat nechce (komu taky jo, že? mě upřímně lhát nevadí). Mířím k velkým dveřím, co vedou ven z jídelny. Cítím jak se mi jejich pohledy zabodávají do zad. Projdu dveřmi a zavřu je za sebou. Až teď si uvědomím, že neznám cestu zpátky do hlavního sálu. Tak se nechám řídit svým instinktem, kterej je dost chabej. Bloudím po chodbách už asi dvacet minut a pořád jsem se nikam nedostala. Ono je to dost těžký, když jsou všechny chodby stejný a nemáte žádný opěrný bod. Už jsem to chtěla vzdát a na někoho zavolat když jsem otevřela jedny dveře a ocitla jsem se v sále Hekaté. Jupí! Můj instinkt začala pomyslně oslavavot úspěch. Pomalu jsem k ní šla. Měla zavřené oči, rozpažené ruce a něco si mumlala. Nechtěla jsem ji vyrušovat, tak jsem tam jen stála a čekala až skončí se svým rituálem. ,,Co potřebuješ Stello" zeptala se mě, ale pořád měla zavřené oči. ,,No víte, potřebuju se vás na něco zeptat." odpověděla jsem jí a snažila jsem se aby to nevyznělo tak, že se bojím zeptat. ,,A na co?" řekla a otevřela oči. Otázky mi výřily v hlavě a nevěděla jsem na jakou se zeptat první. ,,No víte, ono je to blbý se na to ptát, ale proč jste přirostlá k tomu stromu?" bál jsem se, že mi na to řekne něco jako: to není tvoje starost, ale ona mi na to začala vyprávět celý příběh:

,,Víš Stello není to ani tak dlouho, co se to stalo, tak čtyři pět let. Byl úplně obyčejný den a já se probudila jako malá holčička.'' Ehmm tak to jsem moc nepochopila jak se mohla probudit mladší než je? Co to je za kravinu. ,,Šla jsem se najíst a poklábosit s lesními lidmi. Takhle jsme zabrali dost času a potom jsem se vydala do lesa za nymfami jestli je v lese všechno v pořádku. Nebylo. Nymfy mi pověděly, že někdo našel naši bránu z lidského světa do našeho lesa. Byl to alchymista, Nicolas Flamel (pozn. autora :vyprávění co se točí kolem Nicolase Flamela je z knížky Alchymista-tajemství nesmrtelného Nicolase Flamela). A s ním dvě děti Josh a Sofie. U Sofie jsem probudila její schopnosti a zjistila jsem, že ona a její bratr jsou ti dva z proroctví - slunce a měsíc. Josh měl s sebou část kodexu, vycítila jsem ho. Proto je pronásledoval prohnaný John Dee, který můj strom s pomocí Morrigany - vraní bohyně zničil. Já jsem ho nemohla nechat umřít nemohla jsem vidět jak strom světa umírá a tak jsem se obětovala a darovala jsem mu všechnu svou energii a stala jsem se jeho součástí. Já jsem to co celý strom pohání, já jsem ten jeho motor beze mě umře."

Jak dopověděla příběh viděla jsem jak se jí po tváři koulí slzy, asi ji to hodně dojalo. Výborně jedna otázka zodpovězena, zbývají už jen tři. Najednou slyším divné zvuky. Sluch mám dobrý narozdíl od zraku, ale nedokážu je identifikovat. Po milisekundě jsem poznala, co to je za zvuk, protože jsem před očima i viděla co ho vydává.