4 Elements

Oko za oko, .....

Probouzím se neznámo kde. Bolí mě ruce a nemůžu si na nic vzpomenout. Podívám se na své ruce a vidím vypálené kruhy. Pak si na vše vzpomenu. Navštívila mě Hestia, vzala mě do Equalie, navštívila jsem lesní lidi a Yggdrasil, zaútočila na nás armáda monster, umřela Lucy, Hekaté zrušila spojení se stromem, aby vytvořila zemětřesení, které zničilo všechny příšery, zjistila jsem kdo je Hekaté, prošla jsem procesem probuzení a zjistila, že ho absolvovali David i Lucy. A to se mi prosím stalo za jeden jediný den. Celý mi to připadalo jako týden.

Pokoj, kde jsem je celý posetý růžovými květy Iggdrasilu. Tyhle jsou ještě malé oproti těm velkým, které svítí a slouží jim tu jako světlo. Prohlížím si místnost a uvažuju o tom, co se vytetuje do mých kruhů. Jestli budu mírumilovná, přátelská a obětavá s úsměvem na tváři pro každého živého tvora - země (což by mi překopalo celé moje dosavadní zlomyslné já) nebo klidná, rozvážná s chladnou havou co dokáže říct něco narovinu, ale zároveň plná nespoutané síly - voda (pffff já takovej výbušnej cholerik a ještě víc ulhaná) možná budu snílek plný volnosti, který si věří a pustí se do každé věci s nadšením - vzduch (představuju si hodně věcí, ale vím že se mi nikdy nesplní, jsem prostě realista) a nebo plná žáru, nenávisti, nespoutaných citů schopna zabíjet pohledem (možná jsem časovaná bomba vzteku ale ne zas takový zlo). Podle mě se nehodím k žádnému živlu. Možná jsem divergentní živel. Mám totiž od každého živlu něco. Nevím jak dlouho jsem nad tím dumala, ale když tu byla Elysia řekla že je čas na snídani, což bylo podle mě tak přes patnácti minutama, ale taky to mohly být dvě hodiny. ŤUK ŤUK. Otevřely se dveře a v nich stál David. ,,Můžu dál?" zeptal se mě, já mu na to přikývla a on si sedl vedle mě. Seděli jsme mlčky a pak se Dave zeptal na otázku, na kterou jsem doufala, že se nezeptá. ,,Jak se to stalo, víš to s Lucy." Nechtěla jsem se tu někomu vyzpovídat, hlavně ne klukovi, kterýho znám sotva den. Ale on má na to právo. Zřejmě se tu spolu, předtím než jsem sem přifrčela portálem, dost sblížili. A tak jsem mu to celý pověděla. Jak jsem to dořekla David byl zticha, ale potom mi řekl: ,,Nebyla to tvoje vina Stello, mohlo se to stát i mě nebo komukoliv jinému, nesmíš si to dávat za vinu." Jo to se mu řekne když nemá na triku něčí smrt. Nenávidím takovýhle lidi, který ti radí v situaci, kterou nikdy nezažili. ,,Mám tě přivést k obědu, když jsi nebyla na snídani" povídá Dave a jde zpátky ke dveřím. Co? Oběd? To tu teda sedím asi čtyři hodiny. Ani jsem si neuvědomila, že mám vlastně hlad.

Sedíme v jídelně všichni, samozřejmě bez Lucy. I tak dobrý jídlo jako mají lesní lidé mi teď chutná jako ze školní jídelny. Nikdo nemluví, všichni se jen koukají do svých talířů a nimrají se jídle. ,,Nebyla to tvoje vina Lucy. Musíme být rádi, že nepřišlo při útoku o život moc lidí" dořekla Elysia a pokusila se o úsměv. Nenávidím když mě někdo lituje nebo poučuje. Všichni jsou z toho špatní to je jasný, ale Hekaté vypadá velmi zkroušená. Určitě jí to přidalo pár vrásek. Ráno jsem ji ještě nikdy neviděla, ale myslela jsem že se ráno probudí jako malé mimino a na obědě jako žena okolo 30-ti let. Jenomže ona vypadala tak na padesát. ,,Víte co?" řekla Hestia. ,,Co kdyby jste ty a David navštívili zbrojnici. Scthach ty můžeš jít s nimi a naučit je nějaké základy boje. Přece jenom nikdy nebojovali a pokud se bude opakovat něco jako včera tak by měli být připraveni." A tak jsem s Dave a Scatty vyrazila do zbrojnice.

Ve zbrojnici nikdo nebyl, až na dost nabušenýho týpka, kterej mlátil do boxovacího pytle. Jenže on nebyl lesní člověk, teda pokud si tu zelenou nenechal odbarvit. ,,Tak si vyzkoušejte některý zbraně a s tou co vám nejlíp sedne do ruky, vás naučím nějaký útočný techniky" řekla Scatty, vzala si nunchaky a začala s nima trénovat o dřevěnou příšeru. Procházela jsem a brala různý zbraně: meč - moc dlouhej, sekera - moc těžká, nůž - moc krátkej, nunchaky - sebedestrukčí zbraň, tyč s pichlavou kuličkou na konci - nepoužívali to náhodou husité?, luk - šíp mi spadl na nohu a pak jsem konečně našla něco, co odpovídalo mé postavě. Byly to dvě dýky. Měly vlnitou stříbrnou čepel a černou rukojeť s kuličkou na konci, v které byla černá tekutina, a tam kde se čepel a rukojeť spojují byla černá křídla. Měly v sobě prostě takový kouzlo, který mě přimělo je vyndat z krabičky plné černého peří. Byly dokonalé, měly tak detailní zdobení a zároveň byly tak lehké a ostré. ,,Neee" zařvala Scathach ,,pusť to!" Já jsem se lekla a upustila je. Ty je zařinčely o zem. ,,Ty dýky nemůže nikdo z bohů, druhé generace, tvorů a lidí vzít do ruky." Vysvětlila mi Scathach. ,,Počkat mám v tom trochu guláš, když to nikdo z nich nemůže vzít do ruky tak kdo jo?" a taky proč tu zbraň mají tady když by tady všechny povraždila jen by se jí dotkli. ,,Démoni, monstra a polobohové. Ale ty jseš narozdíl od Davida pořád člověk, protože jsi neprošla probuzením." řekla a já jsem se zasmála. Ukázal jsem jí ruce a Scatty se zaky zasmála a řekla mi  ať si teda ty dýky vezmu. David si mezitím vybral veeelkou sekeru, která kdyby mi spadla na nohu tak mi ji usekne. Zkoušeli jsme si jak s tím zacházet, nějaký útoky a tak. Scatty je vážně dokonalá bojovnice a hodně nás toho naučila. Pak už jsme byli unavení a jeli jsme zpátky nahoru. Tam na nás čekala Hestia a Elysia. Říkaly, že kde jsme tak dlouho že už pro nás chtěly jít a že je večeře na stole a bla bla bla. A tak jsme se vydali do jídelny.

Vše tam už bylo nachystané jen Hekaté chyběla. Chvíli se nic nedělo a tak mi Elysia řekla: ,,Víš co Stello běž pro Hekaté a vyřiď jí, že už jíme." přikývla jsem na souhlas a vydala jsem se k balkonu, protože jsem očekávala, že tam Hekaté bude.

Vešla jsem na balkon a nikoho jsem neviděla, jen starej hadr. Proto mě tolik vylekalo když se ten hadr pohnul a začal něco skřehotat. ,,Sttttellooo" mluvilo to chraplavým, starým a strašidelným hlasem, ale divnější bylo, že to znalo mé jméno. ,,T-t-to jse-em ja-á He-hekate-eé." Ne to není možné vždyť je jenom osm neměla by vypadat tak staře. ,,Co se vám stalo?" zeptala jsem se jí. ,,Umí-írá-ám, pro-pro-tože jsem o-opu-pu-stila strom." Vyhrkly mi slzy. Ne, další smrt ne, ne, prostě ne. Ona nás vlastně všechny zachránila, ale sama umře, no je tohle spravedlnost? ,,Stello, ppa-pa-matuj si, je třee-ba činit oběti." a zavřela oči. Nemohla jsem tomu uvěřit, jsem tu dva dny a zemřou dva lidé. Proč se to děje zrovna mně, že všichni kolem mě umírají. Najednou se rozrazily dveře a někdo vstoupil.

Doufám, že se těšíte na další kapitolu a jste napnutí jako jako já, protože ani já nevím jak to bude pokračovat :-) Tak schválně kdo to bude....

Your
NataliSeen