,, Julčo!!! Julčo!!!" Slyším za sebou nějakej hlas. Otočím se a vidím Charlotte. Je to naše zprávkyné a taky zároveň sekretářka našeho táty. Je moc na mě hodná.
,, Julčo pojď domu! Táta vám chce něco říct!"
,, Ale já musim najít Toma. Někde mi vyběhl a teď asi létá po hřišti!"
,, Ja ti ho najdu. Ale ted hlavně utíkej."
,, Kristo, Emo, Vando a Julinko, chtěl bych vám oznámit že pravděpodobně nepojedem na žádnou dovolenou. A musíme... se odstěhovat někam jinam..Už nemůžeme zůstat tady..Máme málo peněz." řekl smutně táta
První jsme se ozvala já.
,, Ale proč tati?!" To bylo jediné na co jsme se zmohla. Pak jsem rozbrečela.
,, Víš Julinko, stala se tady, spíš stalo takové zranění..." odpověděl táta. Zdalo se, že před námi něco tají. Nevydržela jsme to. Musela jsme se rozbrečet.
,, Neplač Juli! Neboj!" pokoušela se mě těšit moje starší sestra.
,, Ne!!! Tati to přece nemůžeš!!!" Rozběhla jsme se do mého pokoje a tam jem taky usnula.
,, Juli! Už je večeře! Vstávej!" někdo mě budí ze spánku. Asi to je Vanda, ale já dělám že spím.
,, Julie! Vzbuď se!" už na mě někdo křičí. To je pravděpodobně Ema. Teď už opravdu musim vstát.
,, Co máme na večeři? " ptám se znuděně
,, Paní Charlotte nám udělala toasty. A hezky se obleč! Tohle je naše poslední večeře u nás doma."řekla Ema
,, Opravdu to myslel táta vážne? "
,, Jo a pojď už!"řekla Ema a odešla z mého pokoje.
Tak je to opravdu pravda....stěhujeme se.
