Tak to jsem nečekala. Patnáct ticíc...Jak někdo můże mít tak hodně pěněz!? Tak se s tím musím smířit...už nikdy neuvidím náš obchoďák...navždy se odstěhujem a přijde sem někdo cizí...Bude bydlet v našem bytě. Musím za Lízou. Určitě neví co se stalo.
,,Mami, můžu jít za Lízou? Určitě neví co se děje.." zeptala jsem se mámy.
,,Jo, běž, ale do večeře ať jsi zpátky!"
,,Mami a budu ještě chodit do te samé školy, jako teď?" zetala jsem se smutně
,,To ještě nevím. Podle toho, kde seženeme byt."
,,Takže může se stát, že se odstěhujeme z našeho města?!" zděsila jsem se.
,,To ano. Ale teď už jdi." řekla máma a já jsem šla.
Celou cestu k Líze jsem přemýšlela co bude s námi. Možná skončíme na ulici jako bezdomovci! Nebo někde v nějakěm domě pro rodiny bez peněz! Bylo to strašný. Ješte před prázdninama jsem byla nejšťastnější! Všechny holky ze třídy i ze školy mi záviděly, že bydlím v obchoďáku! A teď tohle...Prostě nemůžu tomu uvěřit...Já Júlie Králová se odstěhuju pryč z obchoďáku...
,,Čau Julčo! Jak se vede?" někdo mě z měho snění přerušil. Otočila jsem se za sebe. Jistě byl to David , kdo jiný. Je největším šaškem z naší třídy. Ale je moc milý. Někdy si dělal z holek srandu, ale já ho mám ráda.
,,Čau Davide! Kam jdeš?"
,,Byl jsme se v parku projít a ty?"
,,Já jdu k Líze na návštěvu. Byla nemocná."
,,Aha. Tak já už musím, ahoj!" odešel a mrkl na mě.
Mám ho moc ráda...Kéž by mi mohl pomoct...
Zaklepala jsem.na dveře, kde Líza bydlela.
,,Ahoj Júlie. Co chceš?" řekla pani Zídová (mamka Lízy).
,,Dobrý den, " řekla jsem optarně, ,,přišla jsem za Lítzou, je doma?" zeptala jsem se opatrně.
,,Ano, jen poď dál!" řekla a zavedla mě do Lízinho pokoje
Líza ležela na posteli a kreslila do svého bloku.
,,Čau, jak je?" zeptala jsem se.
,,Jde to..Slyšela jsem, že se prodává obchoďák, je to pravda?"
,,Ano , je..." musela jsem Líze všechno říct.
,,Tak to je vážně hrozný..A co teď? Přestěhujete se jinam? Uvidíme se spolu? Budeš chodit se mnou do školy?" zděsila se Líza a skoro se rozbrečela.
,,To nevím. Máma řekla, že podle toho, kde najdeme si byt...Ale myslím, že to bude někde až za naším městem" řekla jsem smutně.
,,To je škoda...ale budeme si psát a volat, viť?"
,,No jistě Lízo! Mám tě ráda!" řekla jsem a objala jsem ji a ona taky.
Zazvonil mi mobil. Byla to Charlotta. Nevěděla jsem co chtěla. Zvedla jsem to.
Júlie okamžitě přiď to obchoďáku! Přišel nějakej pán a chce tě vidět. Poté to zavěsila.
Netušila jsem o kom to mluvila. Vzpomínám si, že jednou přišel do naší školy pán a ptal se, čí táta vlastní obchoďák. Bez problémů jsem řekla, že já. Před kamarádkami a i před školou jsem vůbec netajila, že bydlím v obchoďáku. Byla to pro mě normální věc. Tak jsem se v pohodě přihlásila, že já. Ten pán (nepamatuji si jak se jmenoval),mě probodl pohledem a řekl ať jdu s ním ven před školu. Tak jsem šla, ale trochu jsem se bála.
,,Tak holčičko, je mi úplně fuk jak se jmenuješ. Řekni tatínkovi, že za rok bude mít probémy. Má se mnou nevyřízené účty." pak odešel.
Nevědela jsem kdo to je. Nikdy jsem ho neviděla. Když jsem přišla domů, řekla jsem to tátovi. Radil mi ať se držím od něj dál...a když ho uvidím mám tátovi ihned zavolat...
