Pomalu se probouzím. Vidím jen bílý strop a slyším houkání. Nevím co se se mnou stalo. Najednou ucítím hroznou bolest v noze. Jakoby mě někdo přejel obrovským náklaďákem .
,,Jak se cítíš holčičko?" ptá se nějakej pán v červeném oblečení.
,,Já, já nevím...Co se stalo? Kde to jsem?" řekla jsem a začala jsem se ohlížet do stran. Spíš pokoušela. Když jsem se chtěla podívat na pravo nešlo to. Točí se mi hlava a jsem příšerně unavená.
,,.....je to zlé neví ani kde je..."
,,....nasadíme léky a uidíme..."
Slyším nějaké hlasy. Absolutně netuším kde jsem. Pokouším se vzpomenout, co jsem předtím dělala. Nevím. Vůbec nic nevím.
,,Aaaaaaa!!! Mamiiii!!!" zakřičela jsem ani nevěděla proč. Pak jsem opět ztratila vědomí.
***
,,Júlinko! Júlinko! No tak, vzbuď se...!"slyším opět nějakě hlasy.
Pomalu otevírám oči a vidím tři postavy. Dvě vypadají na dospělé osoby a jedna je taková drobnější.
,,Už jsem se lekla. Ahoj Juli! Ja se máš?" řekla ta dospělá osoba.
,,Kde to jsem? A kdo jste vy? " prám se a rozhlížím se po pokoji kde jsem.
,,Ja jsem tvoje máma! A tohle je Charlotta a tvoje starší sestra Ema!" říká mi podle ní moje máma.
,,Aha..." řeknu a najednou se otevřou dveře. Kráčí do mého pokoje pán v bílém oblečení a usměje se na mě. Je mi sympatický. Někoho mi však připomíná. ,,To jste vy! Ano!" křičím a ukazuji na pána.
,,Ano holčičko?"
,,To jste vy! Ten co jste seděl u mě, když jsem ležela..." zarazila jsem se. Kde jsem to ležela? A kde jsem? A zase to začíná... Ta ukrutná bolest hlavy.
,,.....něco si pamatuje, ale ne mnoho..."
,,.....ona mě nepoznala..."
,,....co bude s ní......"
Slyším hlasy, ale pak upadám do bezvědomí...
***
,,Proč mě nepoznala vlastní dcera...?"
,,Má velký otřes mozku a zlomenou nohu, kterou budeme muset operovat."
řekl doktor
,,Takže celé prázdniny jsou v čudu... Júlie v nemocnici, obchoďák na prodej..." řekne Vanda znuděně.
,,Ach Vando! Mysli trochu i na ostatní. Nejseš tady sama!" zakřičí máma a málem se rozbrečí.
,,Paní Králová! Paní Králová! Tady jste! Konečně jsem Vás našla. A kde je Julinka?" místo odpovědi paní Králová začala brečet.
,,Já nic nevím. Já...já...balila jsem věci dětem do krabice a...zavolali z nemocnice, že ji sem odvezli. Já nevím ani co se stalo..." a propukla v nezastavitelný pláč.
,,Já vím co se stalo. A řeknu vám to." řekla Charoltta.
