Nevim co se to se mnou děje...mám tátu moc ráda a svojí rodinu taky! Nevím... Ničemu jsem nerozuměla. Chci utéct, ale nevěděla jsem kam. Mužů jit za Lízou, ale když je nemocná nechtěla jsem jít tam. A navíc její rodiče jsou přísný..nedovilili by mi tam zůstat a navíc napořád. Ještě mužů jít za babičkou. Ale ta bydlí hrozně daleko...myslím, že někde až za naším městem. Ne nejdřív musím najít tátu a to ihned.
Nejdřív se jdu podívat do knihkupectví. Tam táta bývá nejradši.
,, Pane Trnko? Pane Trnko! " Je majitel tohoto obchodu. Mám ho moc ráda. Vždy mi pomůže najít tu správnou knihu pro mě a najde mi útulné městečk, kde si knížku mužů v klidě přečíst.
,, Vando? Jsi to ty?" ozval se hlas pana Trnky někde za knihami. Tohle na Trnkivi nesnáším. Skoro vzdy si mě splete s Vandou! Vždyť jsme tak rozdílné a navíc Vanda je starší o tři roky!
,, Tady jsem pane Trnko a jsem Júlie a ne Vanda "řekla jsem a cpala přes hromady knih.
,, Ach promiň. Vždycky si tě pletu s Vandou. Co potřebuješ dítě?" řekl pan Trnka
,, Víte já hledám tátu. Nevíte kde je?" zeptala jsem se opatrně.
,, Tak to ti nepomůžu...Zkus se zeptat Charlotty ta by to mohla vědět." řekl pan Trnka a dál se začal ukládat knihy do regálů.
,, S Charlottou jsem mluvila..."
,, Zak se zeptej tve mámy! Nemám teď na tebe čas! Jdi si hrat s Vandou! " skočil mi do řeči a začal dál ukládat knihy.
Kam mám jit? Nechci jit za mámou. Chci tátu. A to teď hned. ..ach jo proč se to jen stalo?! Ja nechci jít jinam...chci zůstat tady! V obchoďáku..je to můj rodní dům...i když trošku velkej. ..ale to snad nikomi nevadí...
,, Júlie, běž mámě pomoct!" někdo na mě vykřikl, snažila jsem se toho někoho ignorovat...
,, Júlie!" ten někdo mě už plácl přes zadek
,, Emo přestaň! Jseš hrozná! Přestaň mě bít! " vykřikla jsem. Nejdnou se máma objevila ve dveřích mého pokoje.
,, Júlie, proč mi nejdeš pomoct s balením? " zeptala se máma
,, Hm! " řekla jsem a lehla jsem si do postele a otocila jsem se do zdi.
,, Julínko, copak s tebou je? Mám pocit, že v poslední dobe si taková..."
,, Mami prosím tě nezačínej s tím! " vykřikla jsem na mámu.
,, Co s tebou je? Starám se o tebe chci pro tebe jen to nejlepší! "
,,Kdyby jsi optavdu chtěla, neodstěhovali by jsme se z obchoďáku! Chci tady zůstat! Proč?! Proc zrivna my se musíme odstěhovat?! Ne nechci NECHCI " vykřikla jsem a propukla v pláč.
,, Juli uklisni se. A možná to nebude napořád...možná se odstěhujeme jen na určitou dobu... " řekla máma tajemně
,,Je možnoat, že se neodstěhujeme napořád? " podivila jsem se překvapeně.
,,No je... Ale je velmi malá pravděpodobnost, že se to stane..."
,,To je super," náhle jsem ožila, ,,a jaká?"
,,No víš...to bych ti musela převyprávět celý příběh.."
,,Ale neboj mami, já už něco vím. " řekla jsem a náhle jsem si uvědomila, že jsem to asi neměla říkat...
,,Od koho prosím tě?" udiveně se zeptala máma
,,No..ona Charlotta mi něco řekla..." řekla jsem a zastyděla jsem se.
,,No to nevadí. Jednou si se to přece musela dozvědět jak to bylo.."
,,A mohla bys mi to říct?" řekla jsem. Byla jsem štastná, že nebude mít Charlotta průšvihk kvůli mně.
,,Tak dobře...Když tátovi řekli, je se musí odstěhovat, taky mu řekli, že když zaplatí nějakou částku, dostane svůj obchoďák zpět.."
,,To je výborný!!! Tak se nemusíme stěhovat, ne? Ať to táta zaplatí a máme po starostech! " řekla jsem celá šťastná.
,,Julinko, ta částka je 150 milionů.".
