Mattheo/me/Draco

4

Probudila jsem se v posteli. Hlava se mi točila jak kolovrat. Počkat cože? Není náhodou teď hodina s Moodym?
„Díkybohu, jsi v pohodě?" řekl polohlasem nějaký kluk, hned mě objaly něčí ruce.
Otevřela jsem oči a byl to Mattheo.
„Co se stalo?" zeptala jsem se a zkoušela si vzpomenout.
„No... připletla si se do rvačky a Malfoy tě uhodil...a já tě s Harrym odnesly sem na ošetřovnu. Bože, měl jsem o tebe strach už to prosím neděj, nebo z tebe a tvých nápadů dostanu infarkt." řekl se strachem a zároveň úlevou v hlase.
Byl docela roztomilý když o mě měl strach.

„Počkej co se ti to stalo s nosem?!" zeptala se a lehce se dotkla té čerstvé rány na jeho nose.
„To nic, ani to nebolí." řekl s jistotou.
„To ti udělal Malfoy?" zeptala jsem se protože jsem to tak trochu tušila. Vím že Harry by to neudělal.

„Jednoduše jsem mu dal najevo že jestli se tě ještě jednou dotkne.." než to stihl dopovědět chytla jsem ho za ruku.
A on si povzdychnul „Nedovolim mu ti ublížit Kat" řekl něžným hlasem a zahleděl se mi do očí a já do jeho tmavě hnědých.
Jako bych se v nich topila.
A zase to napětí.
Přiblížil se tak že jsem cítila jeho dech a políbili jsme se. On náš polibek prohloubil.
Bylo to krásné, moc jsem si přála aby to tak zůstalo...

Když v tom přišla ošetřovatelka.
„Pane Riddle, neměl byste teď někde být?" zeptala se a vypadala že ho za chvíli přizabije.
„Ano, už jsem byl na odchodu."
„Slečna Evansová jistě ocení vaší záchranu až bude propuštěna" řekla a Mattheo už byl na odchodu.
Po chvíli jsem usla.
Když mě probudily něčí kroky, z lehu jsem si sedla a začala hledat kdo to byl.

Když jsem se okolo sebe podívala, vedle mě na stolku ležel papírek.
Když jsem si ho prohlédla byl na něm vzkaz :

Kat hrozně moc mě to mrzí nechtěl jsem tě praštit. Omlouvám se, až tě propustí najdeš mě na astronomické věži musím s tebou mluvit.

D.M.

Byla jsem docela překvapená že se Zmijozelský princ Draco Malfoy přišel omluvit. Měla jsem za to že je chladný a bezcitný. Možná že jsem se v něm spletla.

Mezitím ke mě přišla ošetřovatelka a řekla že už můžu jít. Docela se mi ulevilo že už můžu za svými přáteli a spát ve své vlastní posteli.
Začala jsem si balit věci a převlékla se.
Jsem ráda že dneska nemusím na zbývající hodiny.
Cestou na kolej, jsem přemýšlela o Dracovi.

Abych měla víc času na přemýšlení, řekla jsem si že půjdu delší cestou, skrz chodbu která vede i na dvůr i na měnící se schodiště.
V hlavě mi znělo pořád dokola...
Proč se mnou potřebuje mluvit, přeci se mi už omluvil.

Po asi 7 minutách mě z mého přemýšlení vytrhlo když jsem potkala spol na který jsem zrovns narazit nechtěla.
Přede mnou byl Blaise, Pansy, Draco a nějaký dva kluci.
Pansy si mě všimla a tím pádem i všichni ostatní.

Chtěla jsem je ignorovat ale Pansy mě chytla za paži.
„Kam si myslíš že jako jdeš Evansová?" řekla s příšerně pištivým hlasem, chtěla jsem jí něco říct ale zmohla jsem se jen na větu „ nech mě bejt".
„Ale, nějaká protivná takhle se mnou mluvit nebudeš" řekla ale v tu chvíli jí Draco odstrčil a řekl
„Dej jí pokoj Pansy a běž otravovat někoho jinýho!".
Podíval se na mě a já se na chvilku ztratila v jeho modrošedých očí.
„Jděte napřed, já vás najdu později." řekl Draco svým hlubokým hlasem.
Bylo krátce po 16h a sluneční světlo dosahovalo na jeho platinově blonďaté vlasy které lehce rozzářily chodbu před vstupem na zahradu.
Zatímco byl jeho spol na odchodu, přiblížil se a obě ruce dal na zeď abych nemohla odejít.
Celou dobu mi koukal do mých smaragdově zelených očí a já do jeho.
Měla jsem pocit že se v těch jeho utopím.....

Po pár vteřinách mi do ucha zašeptal sladkým hlasem
„Astronomická věž v 19h. A přijď včas Evansová." ke konci se lehce usmál a letmým krokem odešel.
Myslela jsem že se mi zastavil dech.