Každý Potterhead zná případ, kdy mu mudla řekne nějakou větu, která naštve. A já jsem se rozhodla, že sepíšu některé, které opravdu naštvou (někdy i pobaví).
Příjemnou zábavu :)
Nevím, jestli nemáte rádi mě, sebe nebo obojí, ale každopádně jste si odhlasovali, že máte zájem o mou starou fan fikci, tak to máte mít.
Jako první bych vám ráda představila vůbec samotnou hlavní postavu - Carlie Wootersonovou (lepší příjemní jsem vybrat nemohla, že?). V době, kdy celý příběh vznikl, jsem se snažila, aby moje postava byla co nejorinálnější, měla svou minulost, své klady a zápory, zkušenosti a dovednosti, rány na duši i charakter. Kdybyste se zeptali mého čtrnáctiletého já, kdo že Carlie je, tak bych vám ji představila asi jako průbojnou a kurážnou studentku posledního ročníku, Nebelvír srdcem i duší, ochotnou pomáhat všem, ačkoliv neměla skoro žádné kamarády, protože si s lidmi z ročníku nerozuměla. Někdy možná byla trochu tvrdohlavá, avšak i přes bolestnou minulost dokáže být většinu času silná, i když jsou samozřejmě chvíle, kdy je jako každý jiný člověk smutná. Je terčem jisté nesympatické dívčiny ze Zmijozelu, jako správný Nebelvír se jí ale nebojí postavit, i když někdy její poznámky bolí. Studuje většinu času pilně, miluje kouzla, čáry a Bradavice a pokud ji něco skutečně tíží, je to opuštění školy. A vše se samozřejmě zkomplikuje ve chvíli, když se zamiluje do nikoho jiného, než nového učitele lektvarů, Severuse Snapea.
Možná si třeba říkáte, že to přece nezní tak hrozně, přece jen to není úplně Mary Sue, ale to ještě vážně nic nevíte. V následující části vám ukážu nejen svůj dnešní pohled na samotnou Carlie, ale i nějaké shrnutí příběhu - aspoň teda to části, do které jsem to měla napsané a vymyšlené (docela dost jsem vymýšlela za pochodu).
Tak tedy, Carlie Wootersonová, korunovaná koza
Carlie měla už od začátku tu smůlu že vznikla v nejhorší možné době - v době emočního vypětí a když jsem ještě neměla pořádně zvládnutá klišé, plus jsem byla ve fandomu Harryho Pottera teprve krátce. Z toho důvodu byla samozřejmě sirotek, a rovnou dvojnásobný - praví rodiče ji už jako malou odložili do sirotčince a adoptivní rodiče, kteří ji velmi milovali, tragicky zemřeli. Poté ji do desíti let vychovávala babička, matka její adoptivní matky. Ta bohužel taky zemřela, takže než Carlie dostala svůj dopis a nastoupila do Bradavic, vrátila se zpátky do sirotčince (co jsem to za monstrum).
Aby toho klišé nebylo málo, samozřejmě neměla kamarády a byla outsider úplně bez důvodu, který si až v posledním ročníku našel, ehm, kamarádky - obě z Havraspáru. Margaret a Keiru. Margaret byla čtvrťačka, Keira stejně stará jako Carlie a vídaly se na hodinách, kdy pomáhaly těm nejmladším (novinka pro sblížení postav).
Jelikož je Carlie Nebelvír a Nebelvír byl v té době posvátný, samozřejmě ji šikanovala barbie ze Zmijozelu, protože ano, klišé. Týpka se jmenovala Elisa a její účel byl vyvolávat drama (možná bych ji měla přihlásit do Výměny manželek nebo Likehousu).
Onen poslední rok to byl zároveň první, co tam Snape učil. Už při zařazování na něj Carlie zírá, protože proč ne (ne, já si to fakt už nepamatuju) a ještě tu noc ho potká na chodbě, když odchází z ošetřovny, kam si šla pro lektvar na spaní. První dojem samozřejmě nic moc, on si vzpomene, že na něj koukala, ona si myslí, že je to arogantní idiot. Doufá, že ho nebude muset moc potkávat, ALE JAKÁ TO NÁHODA! McGonagallová ji při pomáhání prvákům poslala na lektvary.
Vymýšlela jsem nějakou epickou linku se záhadou, ale nakonec to byla totální kravina, takže to ani popisovat nebudu, ale prostě je to smetlo k sobě, i když o to ani jeden z nich nestál. Shrnu to tak, že jim při tom šlo o život a Snape zavřel Carlie do skladu lektvarů, aby byla aspoň ona v bezpečí a jde to řešit na vlastní pěst. Carlie předtím venku vypadla hůlka, jelikož si při běhu velice šikovně přišlápla plášť, takže aby se dostala ven, musí vyhodit dveře do povětří pomocí lektvarů. Když potom tenhle útok hlásí Brumbálovi a ten se ptá, co má Snape za problém s tím, že mu Carlie pomohla tak (asi aby mu dali pokoj) řekne, že pokud ji chce nějak za to potrestat, ať mu pomůže namíchat lektvary, které zničila. A to říkám jen proto, že tady u toho přichází ten nejhorší moment ze všech, který je ale zároveň klíčový.
Během toho trestu jí Severus furt vyčítá, proč ho neposlechla a když jí urazí a řekne něco ve smyslu, že takovouhle dceru nemohl nikdo chtít, Carlie uteče na astronomickou věž, aby z ní skočila. Už chápete, proč je tak blbá? Samozřejmě jí včas táhne zpátky, ona mu řekne celý příběh, ledy se prolomí, jejjjjj. Aby se ještě víc sblížili, kvůli tomu útoku, dokud se nevyřeší, jestli to byla náhoda nebo cílený na ní dává pozor, nebo spíš nabídne ultimátum, že nebude muset mít bystrozora furt za zády, jen se ohlásí, pokud se třeba vzdálí od kolektivu, plus ji ještě doučuje (a při tom pátrají po pravdě) a jednou dokonce i odebere Zmijozelu body za to, že Elisa jí zas šikanovala a ještě nedělala svoji práci.
Dál to vymyšlené nebylo, není a nebude, naštěstí je tohle už minulost a včas to skončilo. Na tu dobu vzpomínám ráda, na tenhle příběh ani tolik ne.
Už vám to připadá aspoň z poloviny tak hrozné jako mně? Největší sranda je, jak jsem si myslela, že jsem geniální a originální, přitom to bylo plné klišé a stejně jako Carlie naprosto pitomé. Když jsem si to četla zpětně, dostávala jsem z toho docela slušné záchvaty smíchu, hlavně z toho, jaký bizár to všechno je - hlavně to, jak lidi kolem Carlie umírali. Samozřejmě že smrt není nic vtipného ani nic, co bych chtěla zveličovat, bohužel moc dobře vím, jaké to je někoho ztratit. Jenže když se snažíte vytvářet tragickou minulost a ještě si říkáte, kolik postav zamordujete, dojdete k názoru, že vaše postava asi nosí smůlu a všichni, kdo jsou s ní v kontaktu, jsou automaticky v nebezpečí.
V tom příběhu to všechno není, ale když jsem si to četla, došlo mi, že Carlie be like:
Ráno jsem se probudila jako obvykle v sirotčinci, kde žiju už od doby, co mi jako novorozenci zemřeli rodiče na novou mutaci vzácného afrického moru, jen abych zjistila, že moje nejlepší kamarádka a téměř sestra zemřela na choleru. Neměla jsem ale čas truchlit, v deset si pro mě přišli adoptivní rodiče. Cesta nám zabrala tři hodiny, protože na auto spadl strom a zabil chlapa, ale to nevadilo, jelikož ženská se s ním stejně plánovala rozvést a už měla milence. Toho mi ihned představila, ale naneštěstí přišlo zemětřesení a oba dva umřeli. Šla jsem tedy k mé nové babičce, ale ještě to odpoledne se časoprostorovou trhlinou vrátili dinosauři a ona to nepřežila. Na večeři jsem byla zpět v děcáku, kde mi před večerkou přišel dopis s tím, že jsem vlastně čarodějka a já jsem byla konečně šťastná.
Víte, co je ještě lepší? Že jsem v nějaké původní verzi chtěla na úplném konci zabít i Snapea, čemuž se teď směju ještě víc, protože když už to tak porovnáte s tím, co se tam dělo... xD Jo a aby toho nebylo málo, seriózně jsem k tomu poslouchala Love story od Taylor Swift😂
Řekla bych, že víc se toho o Carlie samotné dozvíte až dalších dvanácti kapitol, takže už nemám ani já sama co říct. Snad jen poučku na závěr:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Moje tehdejší představa Carlie, aneb náhodná slečna na Pinterestu, co měla tu smůlu, že jsme si řekla, že bude úplně perfektní ztvárnění mé postavy)
Tohle je Carlie. Carlie je totálně blbá. Nebuď jako Carlie.
