Každý Potterhead zná případ, kdy mu mudla řekne nějakou větu, která naštve. A já jsem se rozhodla, že sepíšu některé, které opravdu naštvou (někdy i pobaví).
Příjemnou zábavu :)
Hlavní postavu už znáte a nějaký skromný přehled o téhle hrůze máte taky, tedy aspoň co se parodii na dějovou linku týče.
Doporučuju si vzít něco sladkého a to i pro následující díly.
Tak...
Páni a dámové, jízda plná hrůzy a utrpení začíná💀 ____________ Stála jsem na nástupišti 9 a 3/4 obklopená mraky lidí a čekala, až se na mě dostane řada a budu moct nastoupit do expresu. Všude kolem mě stáli studenti v hábitech a nadšeně si povídali. (Ignorujeme skutečnost, že většina se převlékala až ve vlaku). Některé jsem poznala, ale k většině jsem nedokázala přiřadit jméno. Viděla jsem tam i pár svých spolužáků, ale schválně jsem si jich nevšímala.
Ve svém ročníku jsem neměla téměř žádné kamarády. (Pročpak asi... Ne fakt, já nechápu, proč jsem jí nemohla dát aspoň jednoho ubožáka, co by v její přítomnosti neumřel a byl ochotný se s ní bavit.) Spousta mých spolužáků mi vyčítala to, že nejsem podle jejich představ, ale úplně jiná. (What) Tvrdohlavá, nesnesitelná, umíněná citlivka, která nesnese, když je něco jinak než chce. (No nezní jako skvělý a ideální člověk ta Carlie?❤️) Tohle byl jejich jediný názor na mě. Kdyby měli takový život jako já, taky by chtěli, aby konečně něco fungovalo podle mých představ. (Holka zlatá, nejsi na scéně ani pět minut a už mi lezeš na nervy, jak jsem si seriózně mohla myslet, že tohle bude neuvěřitelný majstrštyk?)
Povzdechla jsem si a dál trpělivě čekala ve frontě. Letos jsem šla do školy čar a kouzel v Bradavicích naposledy, protože jsem šla do posledního ročníku. Hrozně mě to mrzelo, měla jsem to tam ráda. I když jsem nevycházela s ostatními spolužáky, spousta učitelů byla fajn a na jejich předměty jsem se těšila. A navíc, Bradavice byly mým skutečným domovem.
,,Tak postup dál, ne?!" Z mých myšlenek mě vytrhl nepříjemný hlas jakéhosi chlapce, který stál za mnou a vypadal opravdu rozladěně. ,,Snad nehoří," prskla jsem na něj nepříjemně a nastoupila do vagónu. (Tolik k trpělivému čekání a schopnosti asertivního jednání.) Zaslechla jsem, jak ještě něco mumlá o dlouhých vlasech a krátkém rozumu, ale potom mi zmizel z doslechu. (Vážně? Tohle jsem kdy napsala a myslela, že to zní... Dejme tomu fajn?)
Octla jsem se na chodbě a nahlížela do různých kupé a hledala volné místo. Nakonec mi štěstí přálo a uviděla jsem volné místo u nějaké dívky, která si cosi zapisovala do malého bloku. Jinak tam nikdo nebyl a tak jsem usoudila, že tohle bude nejlepší místo.
Otevřela jsem pohyblivé dveře a tím získala dívčinu pozornost. ,,Ahoj," usmála jsem se na ní mile. ,,Je tu volno?" Neznámá dívka mě přejela pohledem a nakonec mi odpověděla. ,,Klidně si sedni." (NE! NEDĚLEJ TO! UTEČ A ZACHRAŇ SI ŽIVOT, DOKUD JE ČAS!) Posadila jsem se naproti ní a natáhla k ní ruku. ,,Jsem Carlie Wootersonová," představila jsem se. ,,Margaret Bixternová," potřásla mi rukou. (Seriously, co je tohle za jméno? Proč já si musela vybírat tak pitomý příjemní?)
Měla krátké zrzavé vlasy, šedé oči a milý úsměv. Působila jako přátelský člověk, i když se zdálo, že je spíše plachá. Poznala jsem to podle toho, že na mě nepromluvila a dál se věnovala svému bloku. (Třeba jen nemá chuť bavit se s idioty a když jednoho uvidí, tak ho pozná, co ty víš...)
,,Do kterého ročníku a na kterou kolej chodíš?" pokusila jsem se začít konverzaci. ,,Chodím do čtvrtého ročníku a jsem v Havraspáru." Jak vidno, můj plán vyšel. ,,A ty, Carlie?" Musela jsem se usmát, že se mi podařilo jí rozmluvit. ,,Já letos končím a jsem studentka Nebelvívu." Margaret se na mě překvapeně podívala. ,,Nebelvír? Tam jsem taky chtěla," začala mluvit a ptala se spoustu věcí ohledně Nebelvíru. (Jasně, všichni chtěli do Nebelvíru! I Voldy určitě brečel, když se nedostal do Nebelvíru! A i Salazar Zmijozel samotný musel chtít být v Nebelvíru, protože tam chodí všichni!)
Cesta ubíhala opravdu příjemně. S Margaret jsme měly celé kupé pro sebe a dlouho jsme si povídaly. Jedna o druhé jsme toho spoustu zjistily, avšak na téma rodina jsem odpovídat nechtěla. Bylo to pro mě příliš bolestivé a měla jsem smutné vzpomínky. (O čem vy dvě jste si teda povídaly, když o rodině nechceš mluvit, hádám že ani o dětském domově/sirotčinci nechceš mluvit, nikdy se nepřišlo na to, co že to chceš po studiu dělat, tak jak jste se spolu mohly tak dlouho bavit, zvlášť když Margaret toho namluví míň?)
To Margaret samozřejmě nemohla vědět, ale i tak se mi začala ihned omlouvat a potom mezi námi bylo jen ledové ticho.
Z malé tašky, kterou jsem u sebe měla jsem vytáhla seznam předmětů, které jsem měla mít. Většina předmětů a učitelů zůstala stejná, jen u lektvarů byly a obrany proti černé magii nová jména. Severus Snape- lektvary a Patrick Revonos na OPČM. (1. Až teď sis všimla, že máte nové profesory? I-... 2. Co to je zas za jméno? Savo, a rychle!)
Byla už tma, když expres zastavil a začali jsme vystupovat. Kromě prvních ročníků se ostatní studenti hrnuli ke kočárkům, které nás odvezly do hradu.
Všichni jsme se shromáždili ve Velké síni, kde mělo proběhnout zařazování. Ředitel Albus Brumbál nás honosně vítal a přál nám, aby se nám v novém roce dařilo a abychom dosáhli co nejlepších výsledků, představil ředitele kolejí a poté pokynul profesorce McGonagallové, která přinesla na stoličku Moudrý klobouk, který téměř okamžitě začal zpívat svou píseň o každé z kolejí.
Viděla jsem, jak byli ty děti, které na zařazování čekaly, nervózní. Při pohledu na ně se mi vybavila vzpomínka na to, jak jsem byla takhle nervózní já a jak jsem si oddychla, když mě Moudrý klobouk poslal do Nebelvívu. (Drahoušku, co mohl prakticky trojnásobný sirotek z mudlovského světa vědět o bradavických kolejích, aby sis dělala starosti, kam tě ve výsledku pošle?)
Moc jsem tomu ,,obřadu" nevěnovala pozornost a raději jsem přejela pohledem po místnosti. U stolu havraspárských jsme si zamávaly s Margaret na pozdrav a potom jsem zabloudila pohledem ke stolu učitelů. A tam seděl on. (A tady začíná ten pořádný průšvih.) Ten, koho nám Brumbál představil jako Severuse Snapea, ředitele zmijozelské koleje.
Přestala jsem vnímat cokoliv jiného, a zaujatě jsem si ho prohlížela. Černé vlasy měl téměř po ramena a dokonale se k nim hodily temné oči, kterými sledoval, jak si postupně malí studenti nasazují klobouk. Jeho pohled nasvědčoval, že je všímavý. Jeho tvář byla nezdravě bledá, ale tím ještě více vynikly černé oči. Rukou jsem si podepřela bradu a sledovala, jak poněkud povýšeně pozvedal hlavu, když klobouk vykřikl ,,Zmijozel!" Ani jsem nevěnovala pozornost tomu, jak dlouho si ho vlastně prohlížím. Jenže zničehonic se otočil a uviděl, jak na něj zkoumavě zírám. Vyděšeně jsem okamžitě sklopila oči k podlaze a už jsem se neodvážila podívat, jestli mě sleduje nebo ne. (Já nemám sílu tenhle odstavec komentovat, snad jen, že moje mozkové buňky trpí.)
Později, když uvítání skončilo a já jsem ležela v posteli, přemýšlela jsem, jak asi teď budou vypadat hodiny lektvarů, poněvadž Snape si všiml, jak na něj civím. Tohle bude ještě zajímavé. To byla poslední věc, která mě napadla, než jsem usnula. (Takové vysvětlení: Já vždycky potřebovala mít nějaký skvělý závěr kapitoly, takže jsem se snažila to zakončovat nějak zajímavě. Že se to už ve výsledku nepovedlo a vypadá to teda jen divně, je věc druhá.) ____________
Máme to za sebou, jeeeej🥳 Už jen jedenáct bolestivých částí! A nebojte se, bude to čím dál horší❤️
A jelikož jste to tak pěkně zvládli, tak si tady zasloužíte na konec jeden úžasný vtip :D (miluju AVPM🙏)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
