Věty mudlů, které opravdu naštvou

#166 - Kapitola druhá: Kapitola, co vůbec není důležitá a totálně zbytečná

Taky znáte ten pocit, když máte jít do kina na Marvel film s kamarády, ale všichni jsou nemocní a místo toho musíte uklízet knihovnu a otírat prach z knih i z polic a následně z toho dostanete extrémní kýchací záchvaty, kterými stejně nepřekonáte souseda nad vámi, protože jeho kýchání je vždycky slyšet na celý dům, a je vám celkově opravdu skvěle?

Tak čtení tohohle toho je dvakrát tak horší. Enjoy😁

______________

Ráno jsem se probudila ještě za tmy. Netušila jsem, kolik je hodin ale věděla jsem, že do začátku vyučování je ještě dost času. (Jsem jediná, komu se to stává, že když ho čeká něco důležitého nebo tak, tak se budí ještě za tmy a nejlíp pak už neusne?)

Protřela jsem si oči a zamžourala po pokoji. Bydlely se mnou další dvě dívky, ale moc jsme spolu nemluvily. Z jejich postelí bylo slyšet pravidelné oddechování a narozdíl ode mě stále spaly. (Ajaj, už to začíná. Carlie a kamarádi. Heh🙃)

Věděla jsem, že se mi už nepodaří usnout, a tak jsem se po špičkách vyplížila z ložnice a proklouzla do společenské místnosti. Posadila jsem se na parapet, opřela si čelo o chladné sklo a sledovala noc tam venku. (Zaprvé, určitě v kouzelnickém světě můžete dostat zánět močového měchýře a mám pocit, že většina postav z různých ff by ho stoprocentně měla. Zadruhé, NEMATLEJ TO SKLO, CARLIE! Každé ráno dojíždím do školy čtyřicet minut autobusem a je vážně úžasné sedět vedle masných fleků na okně od toho, jak si tam někdo opřel čelo.)

Krajina kolem Bradavic byla nádherná. Po tmě toho moc k vidění nebylo, ale za ta léta jsem znala okolí tak dobře, že jsem věděla, kde se co nachází. Jediné, co jsem však viděla byl zbytek hradu, kde se tu a tam ještě svítilo. („Sice nic nevidím, ale je to krásný!")

Mžourání do tmy mě ale po chvíli omrzelo a pohledem jsem zabloudila k hodinám, které stály na krbové římse a tiše tikaly. Seskočila jsem z parapetu, vzala hůlku a zašeptala jsem ,,Lumos."

Čtvrt na čtyři, přečetla jsem v duchu a otráveně si povzdechla. Opravdu se mi nechtělo zbytek noci nespat a tak jsem se rozhodla, že si půjdu na ošetřovnu a vezmu si lektvar na spaní. (Normální lidi by se otočili na druhý bok a pak zkusili usnout, ale Carlie musí na výlet napříč hradem.)

Došla jsem k obrazu Buclaté dámy a pomalu ho otevřela. Dáma po mě šlehla varovným pohledem. ,, Studenti mají být v posteli a spát," zamračila se na mě. ,,Jdu na ošetřovnu pro něco na spaní, nemůžu spát," vysvětlila jsem a zamířila ke schodům. (Kdybych měla pít lektvary pokaždé, když mám problémy se spaním, byla by ze mě chodící flaška. Prášky -nebo v tomhle světě lektvary- by podle mě měly být až poslední řešení a před tím zkusit prostě usnout. Navíc kdyby zkusila prostě jen ležet a odpočívat, ono by se to neztratilo. Ale nevadí, buďme Carlie a vydejme se na vydatnou procházku hradem a samozřejmě jen v pyžamu!)

Litovala jsem, že jsem si nevzala alespoň svetr, jelikož chodby hradu byly studené a zanedlouho jsem drkotala zuby. (Ta logika... Já přes den sedím v kabátu o v naší třídě, protože máme skvěle umístěnou třídu, že v létě tam je extrémní vedro a v zimě zima. Nedovedu si představit, že bych uprostřed noci lítala někde po hradních chodbách, kde to fouká.)Naštěstí se mi podařilo sejít ze schodů rychle, což bylo také často obtížné, protože měnily směr. Pak se stačilo vydat dlouhou chodbou a stála jsem před kanceláří madame Pomfreyové. (Už jste někdy přemýšleli nad tím, jak nepraktické všechny ty schody nahoru a dolů jsou, když se tam určitě našli jedinci, co měli stejně jako já tu kliku, že měli arytmii a asi by umřeli už po jednom dni?)