Věty mudlů, které opravdu naštvou

#167 - Kapitola třetí - Na nic dobré praxe a lektvary

Malý dotaz na začátek, je měsíční pauza moc, nebo se to dá přežít?😅 Přísahám, kdybych mohla, psala bych, jen se všechno nakupilo a potřebovala jsem si aspoň trochu zdravého rozumu schovat do školy.

Máte to tu❤️
__________

„Hej, Wootersonová, vstávej," třásla mi a ramenem jedna ze spolubydlících. (Tohle je to nejmilejší probuzení všech dob❤️) Se zamručením jsem vstala, oblékla se a vzala si rozvrh, podle kterého jsem si brala učebnice.

První hodina bylo přeměňování s McGonagallovou, potom péče o kouzelné tvory, dějiny čar a kouzel, dvě hodiny kouzelných formulí a... Lektvary. (Jaké to překvapení...)

Ve vzpomínkách jsem se vrátila na předešlou noc. Mezitím, co jsem si česala vlasy, vybavovala jsem si svůj rozhovor se Snapem.

Děsila jsem se toho, jak na mě bude teď pohlížet. Jako na obyčejnou studentku, která se prostě jenom tak náhodou zatoulala pohledem na něj a prostě si neuvědomila, že na něj kouká příliš dlouho? Nebo jako na čumilku, která se zajímá o bledého, poněkud nesympatického a proti Nebelvívu zaujatého Snapea? (Lidičkové moji, tohle se stává fakt čím dál tím horším. Jsme teprve na začátku a už teď je mi z toho na nic.)

Jen při té představě jsem se musela smát. Byla to tak hloupá a absurdní myšlenka, že šance na její uskuteční se rovnala nule. (A tady by to možná mohlo skončit, ale neee.)

Ranní proceduru jsem měla za sebou. Posbírala jsem své učebnice a zamířila na první hodinu.

Mířila jsem chodbou, když mě někdo zavolal. ,,Carlie!" Otočila jsem se a uviděla Margaret, jak ke mně běží a jen taktak se vyhýbá studentům. Doběhla ke mně a opřela se dlaněmi o kolena a popadala dech.

,,Ahoj Margaret, co ty tady?" Margaret se usmála a pokrčila rameny. ,,Viděla jsem tě, tak jsem tě šla pozdravit," vysvětlila mi a zastrčila si pramínek ohnivých vlasů za ucho. ,,Co máš za hodinu?" zeptala jsem se. ,,Jasnovidectví."

Potom si všimla, že za pár minut bude zvonit a běžela pryč. ,,Měj se!" křikla mi na pozdrav a ztratila jsem jí z dohledu. Vydala jsem se do své učebny a přemýšlela, jak moc se s Margaret asi budu vídat, když jsme každá z jiného ročníku a jiné koleje. (Ok, představte si tu situaci. Někdo k vám přiběhne, za běhu se dusí, pak vám řekne "Čau, musím jít!" a zase poběží zpátky. To je tak hrozně random, proč to tady vůbec je?)
••
Jakmile začalo přeměňování, McGonagallová pro nás měla překvapující změnu. Nejdřív se s vážným výrazem postavila před stůl a pak začala mluvit.

,,Letos budou poslední ročníky pomáhat mladším spolužákům z prvních ročníků." Třídou se ozval nesouhlasný šum. Nešlo o to, že by někomu vadili jiné ročníky ale to, že se tam budeme vídat s ostatními kolejemi. (Jen malá přátelská připomínka, vaše kolej rozhodně neurčuje, jestli jste toxický egoista, ✨idioti jsou mezi všemi✨)

McGonagallová tleskla a tím si opět sjednala ticho. ,,Hodinu s nimi budete mít jednou za měsíc, vždy ve středu třetí hodinu. (K čemu to pak je dobrý? Chápala bych jednou třeba za týden, maximálně dva, ale jednou za měsíc?) Rozdělení už jste, teď vám řeknu, kde a s kým tam budete."
Začala číst jména podle abecedy a tak jsem mohla chvíli nedávat pozor, jelikož jsem byla až na konci.

,,Valentine, budete pomáhat na mých hodinách společně s dvojčaty Luuneovými z Mrzimoru." (Opět tu máme velmi realistická jména.) Otočila jsem se na Carlose Valentina, který se zdál spokojený. (Chudák kluk, představte si, že se někdo, kdo sedí před vámi, najednou úplně otočí a zírá na vás.)