Na vlnách mých citů

Pobláznění

Ahoj, zase nemůžu spát. Myslím na tebe.
Vlastně na tebe myslím snad pokaždé, když se objeví nuda.. Ať už je to u filmu, na zastávce, nebo přímo naproti tobě, při poklesu konverzace. Myslím na tebe, ikdyž nemám co dělat a jen bezhlavě likuju ty zamilovaný páry na instagramu.
Ty city, který k tobě cítím jsou nepopsatelný... Nemůžu říci, nepopsatelně krásný, to si zakazuju... Bylo by to špatně, pokud bych se nad tím už jen zamýšlela.. Což ostatně už teď  dělám... Je to tak nepopsatelně... zvláštní, víš?
Jsi hrozně zajímavý, ale nenápadný.
Jsi neskutečně vtipný, ale tichý.
Jsi zatraceně chytrý, ale ne vychytralý.
Jsi sebevědomý, ale opět...nenápadně.
Máš chytlavý úsměv, ale moc často ho neukazuješ.
Tak bláznivě moc se chci ztratit v tvých tajemně hnědých očích, ale ty mi to nechceš a nemůžeš dovolit, i když mi něco říká, že ty po tom taky toužíš. Víš totiž, v jakém jsem stavu...zadaná. A já chvilkama nevím, jestli se za tyto myšlenky nenávidím, a nejradši bych ti hned teď skočila okolo krku, nebo jestli je tohle jen pitomá překážka ve vztahu mezi mnou a mým přítelem a já si zakazuju ti napsat jako první.
Ale moment.
Ty nejsi ta překážka, nejsi věc...
Vždyť ty sakra za nic nemůžeš. Jen jsem tě jednou oslovila s prosbou, zda by jsi mi pomohl s povinnou literaturou a ty jsi byl ochotný, usměvavý, milý... obětavý.
Nemůžeš za moje hloupé myšlenky.
Nemůžeš za to, že se nedokážu zbavit začínajících hnilob v mých vztazích
Nemůžeš za to, že ty hniloby nechávám dál rozrůstat se a pak sama neznám protilátku.
Nemůžeš za to, že jsi takový.