Nedosažitelná

5

Ukázalo se, že sem dlouhána s "kolem" znala. Sice jenom od vidění, ale přeci - ale k tomu se dostaneme za chvíli.

Škola nám dneska začínala o něco dýl, jelikož nám odpadly první tři hodiny laborek. Takže sem momentálně v klidu a pohodě snídala s Dani v kuchyni.

Zatím co já se cpala míchanými vajíčky, má chůva popíjela svojí každodenní ranní kávu a s brýlemi na nose koukala do svého notebooku.

Vlasy měla rozpuštěné a pořád trochu neupravené nejspíš od kvalitního spánku. Jeden tmavý pramen měla zastrčený za ucho a perfektně tvarované obočí stažené mírně k sobě, jakoby se na něco soustředila. Vedle notebooku měla položený sešit, do kterého sem tam něco zapsala. Pohledem sem zabloudila zpět k jejímu - co si budem - atraktivnímu obličeji. Přejela sem očima její spodní ret, který jemně a trochu frustrovaně svírala svými zuby. Pohledem sem vyjela o něco výš a v tom si všimla, že mě ty oči, co mě od začátku tak fascinovaly, nyní pozorovaly.

Prudce sem si odkašlala a střelila pohledem do svého talíře.

„Zírání je nezdvořilý... jen abys věděla." Odmítala sem se podívat jejím směrem... zase si ze mě utahovala.

„Nezírala sem"

„Ale zírala..."

„Jen sem kontrolovala jestli se učíš." Můj geniální mozek zase zabodoval ;)

Následoval tichý smích: „Jak myslíš."

Protočila sem nad ní očima vsloup a šla po sobě uklidit nádobí. Když sem skončila, zůstala sem opřená o linku a sledovala masivní směs písmen a odstavců, kterým má chůva zrovna projížděla.

„Co vlastně studuješ?" Upřímně mě to zajímalo... kdybych si měla typnout, řekla bych, že něco ohledně knížek nebo filmů. Ta holka viděla snad úplně každej film a taky - kdy a kde ho točili, kdo ho režíroval, kdo sepsal námět a podobný zbytečnosti. Totální studna poznání.

Ani se na mě neotočila, zdálo se, že se snažila soustředit na tu slátaninu textů - být to já, už bych ten notebook zavřela před hodinou. „Pedárnu." Odpověděla nakonec.

Oh. To mi mohlo dojít... dělala chůvu pro Kristovy rány!

Jen sem přikývla - ne že by to mohla vidět, když ke mně seděla zády. Podívala sem se na čas a zjistila, že jestli chci přijít chvíli před zvoněním, měla bych už pomalu vyrazit.

Doběhla sem si do pokoje pro tašku a v kuchyni do ní pak naházela svačinu a pití. Díky čemuž sem si vysloužila zmatený pohled od Daniely. Co je zase?

„Kam jdeš? Stačí když vyrazíme za 20 minut." Nechápavě se podívala na čas na obrazovce a pak zase na mě.

Nandala sem si batoh na záda a ukázala směrem k jejímu sešitu: „Jdu do školy a ty se budeš učit, máš toho očividně hodně a mě cesta pěšky nevadí." Už už chtěla něco namítat, ale já jen zavrtěla hlavou - tentokrát ne chůvičko - teď poslechneš ty mě.

Z věšáku sem sundala svůj černý kabát a natáhla si ho přes bílou mikinu, hodila sem batoh zase zpátky na záda a rozloučila se s Ronem a Danielou.

Cesta do školy ubíhala rychleji než obvykle. A za necelou půl hodinu jsme už stála před školou.

Povzdechla sem si... další den v pekle.

Po hodině angličtiny jsme měli odpoledku a já si šla sníst svojí svačinu na požární schodiště. Nevěřili by jste, co dokážou dobrý vztahy s uklízečkama - můžete najednou do každých dveřích se zákazem vstupu, když se hezky usmějete a poprosíte.