Nedosažitelná

1

Den ve škole byl stejný peklo jako všechny dny předtím. Proto ve mě probudil aspoň trochu štěstí zvuk zvonku, který hlásil konec naší poslední hodiny.

Ačkoli sem se těšila až odtud vypadnu, zůstala sem sedět na místě, ostatně jako každý den na konci školy. Z toho důvodu, že se moji spolužáci rvali k východu jako stádo krav a vyhnout se udupání mi přišlo jako nejlepší dostupná možnost.

Když už byla třída skoro prázdná, sebrala sem svoje věci a jako poslední spořádaná kráva ze stáda, sem opustila třídu.

Čekala mě půlhodinová pěší cesta domů, při který sem mohla využít chvíli klidu a popřemýšlet co řeknu tátovi až dorazím.

Zrovna si s mámou nejspíš dobalovali věci na jejich pracovní cestu. Na jejich zasranou, půlroční, pracovní cestu.

Nebyla by ani tak zasraná, kdyby mě, jak předtím slíbili, nechali doma a v klidu by odjeli.

Teda... doma mě nechají - a nejspíš i v tom klidu a pohodě odjedou. Ale zapomněli mi do včerejšího večera tak nějak říct, že mi hodlají přidělit chůvu.

Jak krásně to znělo... Rovan Amberová, 17 let, jedináček, nezadaná, s vlastní prvotřídní chůvou!

To sotva...

Už teď mi dávají ve škole spolužáci najevo, že sem totální retard. Až se dozví, že mám v 17 letech chůvu? Budu nosit titul - panovnice všech dosavadních retardů.

Vytočeně sem kopla do kamínku, co si zrovna dovolil mi zkřížit cestu a pokračovala dál v cestě.

To ve mně rodiče vážně neměli žádnou důvěru?

Sem nejvíc bezproblémový dítě, sakra! Nekouřim, nepiju, nechodím na kalby, neberu drogy, nehákuju... co víc v dnešní době po dítěti můžete chtít?! Očividně mnohem víc, když i s těmahle kvalitama vám přidělí chůvu.

Bože, jak já byla vytočená.

Než sem přišla domů, v hlavě už sem měla připraveno tolik argumentů, že bych tim vyhrála i v politický debatě.

Sevřela sem pevně popruhy svýho batohu a párkrát se zhluboka nadechla, abych se uklidila. Vešla sem do našeho rodinného domku a už při vstupu slyšela hlasy svých rodičů.

Vyrazila sem jejich směrem.

Neprůstřelný argumenty... dělejte svý kouzla.

Jak se po chvíli ukázalo... moje argumenty, nebyly ZAS TAK neprůstřelný.

„Tati jako vážně? Je mi sedmnáct, nepotřebuju chůvu!" Byla sem svému otci celou dobu v patách, zatím co on si v klidu chodil po ložnici a balil si na svojí pracovní cestu.

To, že mluvil klidným - skoro unuděným hlasem, mě vytáčelo snad ještě víc. „Už jsme se o tom bavili Roven, nejsi plnoletá a s mámou odjíždíme skoro na půl roku. Myslel jsem, že oceníš to, že budeš moct zůstat doma a nemuset kvůli naší práci na půl roku měnit školu."

Samozřejmě, že to cením! Ale ne v případě, že na mě bude doma dohlížet cizí ženská.

„Vim, že nejsem plnoletá, ale umím se o sebe postarat." - Dobře neumím vařit, ale to se vždycky dá nějak zvládnout.

„Neumíš si ani uvařit Ro." Zásah táto... zásah.

„Čínskou polívku zvládnu."

„Nebudeš půl roku přežívat na čínských polívkách." Dobře, to mělo něco do sebe.

„Můžu koukat na kuchařský pořady a podle nich vařit..." Bohužel pro něj, jsem odmítala tenhle argument vzdát.