Nedosažitelná

6

S Teodorem jsme momentálně seděli na požárním schodišti a vychutnávali si mojí svačinu. Od toho posezení v kavárně už to byl takový náš menší rituál - ukázalo, že Teo miluje Danieliny svačiny stejně tak moc jako já.

Dlouhán dožvýkal svůj (můj) kousek toustu a utřel si hřbetem ruky ústa „Takže... co ten maturák?" Zeptal se opatrně, jako by se bál, že mu dám ránu. Což bylo dost pravděpodobný, jelikož věděl, že tam jít nechci, ale i tak mě s tím neustále otravoval.

S povzdechem sem si zaklidila špinavou krabičku od svačiny, zpět do batohu. „Teo-"

Nenechal mě ani začít větu: „Já vim, že tyhle akce nemáš ráda, ale budeš tam mít mě. A moc rád bych tě měl na plese po svým boku."

Povzdechla sem si. „Ne, to se nestane."

„Tak chladná!" Protočil nade mnou oči a trochu moc dramaticky se chytil za srdce - jakoby mu ho má slova zlomila.

Usmála sem se nad jeho hereckými výkony a pak se spolu s ním zvedla ze schodiště.

Podržela sem mu otevřené dveře a pobídla ho. „Pojď, ty herečko."

„Můžu jet dneska s tebou? Mám kolo v opravně a všiml sem si, že jezdíš autem." Zeptal se mě dlouhán s prosbou v hlase, když jsme společně mířili k parkovišti. Já nad jeho prosbou zamrzla na místě.

Vtipný fakt - Teo nevěděl, že můj každodenní odvoz domů, je má chůva - a já to tak chtěla nechat.

Ještě než sem stačila vymyslet nějakou výmluvu, už jsme slyšeli smyk pneumatik, z blízké zatáčky. Ten zvuk bych poznala už kdekoli, ohlašoval příchod Dušana s Danielou.

Rychle! Vymysli proč nemůže jet.

„Teo, můj odvoz řídí jako magor, není to-" Zase mě nenechal dokončit větu a zatím co sledoval přijíždějícího Dušana, mi do toho skočil. „Viděla si na jaký rachotině, každý den jezdím? Myslím, že to zvládnu, ale děkuju, že se o mě bojíš." Popadl mě s úsměvem za ramena a vedl mě směrem k autu mojí chůvy, která už se na nás usmívala z okýnka.
Zastavila na poslední chvíli, asi pět cenťáků od naleštěného bavoráka. Při tom pohledu se mi zastavilo srdce v hrudi.

Dlouhán otevřel dveře spolujezdce a s úsměvem pozdravil mojí chůvu. „Zdravím, chtěl jsem se zeptat a požádat, jestli by jste mě nemohli hodit domů, cestu vám zaplatím." Daniela pohledem na milisekundu sjela ke mně. Já se jí v tom kraťounkém čase snažila, jasně naznačit, ať odmítne.

„Ahoj, jasně - nasedej." Odpověděla ta malá čarodějnice nakonec.

Nemusela sem Teodorovi vidět do tváře, abych věděla, že se teď usmíval jako idiot. „Mockrát děkuju, máte to u mě." Odtáhl se od mých dveří, které pro mě nechal otevřené a sám zaplul se svojí taškou dozadu.

Výborný... prostě zasraně úžasný!

„Jak bylo ve škole?" Optala se Daniela s úsměvem jakoby nic. Tmavovláska začala vycouvávat z přeplněného parkoviště, já se rukou chytila křečovitě držátka nad oknem - zvyk. Odpověděla sem na její větu pouhým - „Dobrý" Zatím co Teodor začal o svém dni mluvit v plynulých větách.

Cesta pokračovala za Teodorovo a Daniely konverzace, někdy jí dlouhán přerušil jen, aby tmavovlásku navedl, kudy jet. Snažila sem se je moc nevnímat, ale když se Teo zeptal na tu osudovou otázku, srdce mi skoro prorazilo žebra.

„A jak dlouho spolu vy dvě chodíte?"

S Danielou jsme se na sebe podívaly ve stejnou chvíli a pak... jsme vyprskly smíchy. Smála sem se tak moc až mi se mi z toho začaly tlačit slzy do očí.