Nedosažitelná

3

Ráno sem se vzbudila v osm hodin. Nechtělo se mi vstávat z postele a tak sem ještě zůstala ležet v teplíčku peřin a s mobilem v ruce.

Po půl hodině sem usoudila, že bych už měla vstát a tak sem zabrouzdala do svojí koupelny. Vyčistila sem si zuby (ano má se to dělat před snídaní a ne po), umyla obličej a hnědé, rozcuchané vlasy sem si zavázala do drdolu.

Podívala sem se na svůj odraz v zrcadle. Koukal na mě pár zelených očí, ohraničený tmavým, dobře tvarovaným obočím. Jeden koutek rtů byl o kousek výš než ten druhý, což vytvořilo v mé tváři mírný ďolíček.

Ve zkoumání mého obličeje mě vyrušila hlasitá rána vycházející nejspíš z kuchyně.
Na nic sem nečekala a vyběhla ven z koupelny a následně z pokoje. Na chodbě už sem volala: „Dani?! Seš v pohodě? Co to bylo za ránu?" Prudká zatáčka doprava a už sem byla v kuchyni. Očima sem přejížděla sem a tam, vyděšená, že se mohl zranit Ronald nebo Daniela.

Pak zpoza kuchyňského ostrůvku vykoukla tmavá hlava. Na tváři provinilý výraz. „Promiň, jen mi spadl plech, omlouvám se jestli sem tě vzbudila." Postavila se plně na nohy a v pravé ruce vážně svírala plech na pečení.

Oddychla sem si, že se nikomu nic nestalo. „Už sem stejně byla vzhůru." Ujistila sem jí a šla si udělat snídani... když už sem tady.

Ovesná kaše jest mou snídaní!

Dala sem vařit vodu a sledovala slečnu vedle mě, jak uklízí plech... a docela se s tím pere.

„Nalítla si sem jak o závod... že by si se o mě bála?" Koutky jí cukaly jakoby zadržovala smích.

Odpověděla sem jí, zatím co sem si zalívala ovesnou kaši: „Ne, bála sem se, že se něco stalo Ronaldovi." Když zaznělo jméno mého psa, ozvaly se okamžitě drápky dopadající na dlaždice. Ron vešel nadšeně do kuchyně a přivítal mě s vrtícím se ocáskem. Přidřepla sem si k němu a drbala ho na krku, kde to měl nejvíc rád.

Vzhledem k tomu, že má lidská společnost nevydala ani hlásku, ohlédla sem se přes rameno. Jen abych viděla jak Dani kouká mým směrem s otevřenou pusou a dotčeným výrazem.

„Přemýšlim... řekla si mi za tu dobu, co sem tu něco pěknýho?" Ačkoli se teď mračila, nevyznělo to tak naštvaně jak by mělo.

Posadila sem se k ostrůvku na jednu z barových židlí. „Si tu teprve tři dny." Nabrala sem si pořádnou lžíci a čekala co na to řekne.

„Tři dny a já ti aspoň jednou za den něco pěknýho řeknu." Zvedla sem oči od misky a viděla, že se její mračící výraz nezměnil. Povzdechla sem si.

„Umíš dobře vařit."

Její obličej se rozzářil pýchou a radostí... jak málo stačilo ke štěstí. Ani sem nevěděla, že sem se nad tím obrázkem usmívala, dokud to Dani nezmínila.

„Máš ďolíček." Její zajímavá kukadla se soustředila na mojí pravou tvář, nevěděla sem proč mě to tak rozhodilo, ale cítila sem, že mám tváře teplejší než bych chtěla.

Trapně sem si odkašlala a než si stačila všimnout
horka v mých tvářích, zvedla sem se i s miskou a oznámila, že si to sním u televize.

Neptejte se mě, co se právě stalo, jelikož na to neznám odpověď. Zkrátka sem nebyla zvyklá na tolik pozornosti najednou, neměla sem ráda když si mě lidi prohlíželi, protože sem nikdy nevěděla, co se jim u toho honilo hlavou. A k tomu ještě ty její oči...

Netušila sem čim byli tak zajímavý nebo jiný... ale vždycky když je na vás upřela - přísahám, že se ve vás všechno pohne.

Zavrťěla sem hlavou, debilně dokonalý oči.