Nedosažitelná

4

Od našeho herního večera s Dani uběhl necelý týden. Škola a tréninky byly vysilující, skoro stejně tak jako momentální nakupování s Danielou.

Jak může být někdo v krámu dýl jak deset minut? - nepochopím.

Zrovna jsme byly v butiku, kde si na sebe nazouvala snad každý druhý zimní boty. Přísahám, že jestli si brzo nevybere, tak mě stoprocentně mrdne.

Ještě si dovolila být tak drzá, že se mě pokaždý ptala jak jí to sluší. A za účelem urychlení nákupu, sem jí pochválila každej pár! Brala můj názor v potaz? Ne. Ne nebrala a já přísahám, že jestli sebou nepohne, tak se budu muset uchýlit k násilí.

Nyní na sobě měla vysoké, teple vypadající černé Kanady. „Tak co myslíš?" Zeptala se mě dneska snad už po dvacáté. Přinutila sem se usmát, aby moje odpověď působila co nejvěrohodněji: „Tak tyhle jsou perfektní!"

„Mhhh... ne tyhle ne... moc se mi nelíbí."

Pro Kristovy rány, ja tu něco rozmlátím! V tu chvíli když sem chtěla začít rozdávat rány, přišla jedna ze zaměstnanců a prohlídla si mou chůvu. „Už na vás chvíli koukám a tyhle boty k vám sednou jako ulité. Máte hezky dlouhé nohy, takže jim tyhle boty pěkně lichotí."

Neuvěříte co na to Daniela odpověděla: „Taky si myslím, že mi padnou nejlíp. Navíc se mi zatím ze všech líbí nejvíc." Usmívala se od ucha k uchu.

Cítila sem jak mi cuká víčko. Ha..hah... hahah! Lže!

Už sem chtěla být nepříjemná, ale pak mi došlo... mé utrpení skončilo, má svoje boty a my můžeme jít do háje. Proto sem se jen Usmála a vyrazila k východu.

Nyní už spokojeně, sem čekala před vchodem do butiku a rozhlídla se po nákupáku. Na to že byla ani ne - polovina listopadu, tu bylo nějak moc Vánoc.

Všude výzdoba jako na 24.12. a mě v tu chvíli napadlo... jsou ty lidi normální?

V tom se vedle mě objevila má chůva s taškou v ruce a úsměvem na tváři. K tomu incidentu vevnitř sem se odmítala vracet a tak sem vyrazila směrem k parkovišti.

„Kam jdeš?" Zavolala za mnou černovláska. Zmateně sem se na ní podívala: „To, pro co jsme přišly, už máš, tak jedeme domu, ne?" Prosím prosím prosím...

„Ne, ještě musíme nakoupit na víkend." Kurva!

Jestli byl butik peklo... tohle bylo - cokoli co je horší než peklo. V Butiku aspoň nebylo tolik lidí. Tady se to lidma přímo hemžilo. Babičky do mě vrážely vozíkama a dědové byli moc hluchý na to aby mě slyšely když říkám - „S dovolením..". Všechno pak, ale dovršila mamina, co si nehlídala svoje smrady, do kterých sem jednou OMYLEM vrazila (podotýkám, že se jim nic nestalo). Začala na mě vřískat - co si to dovoluju a že se o tom dozví někdo jehož jméno mi nic neříkalo.

Už sem byla z dneška nasraná dost a uřvanej hlas tý Karen, tomu vůbec nepomáhal. Už sem se chtěla začít bránit, ale v tom přišla Dani.

„Slečno... paní, myslím, že by jste se měla uklidnit. Hlavní je, že se nikomu nic nestalo. A můžu vás ujistit, že jestli ještě jednou zvýšíte hlas tady na slečnu vedle mě, tak neručím za to, že se tentokrát nikomu doopravdy nic nestane." Všichni jsme na ní zůstali koukat s otevřenou pusou. Z toho jak to říkala naprosto v klidu a s úsměvem na tváři, šel mráz po zádech.

Kdo by řekl, že v sobě tohle měla, najednou sem cítila pýchu uvnitř v hrudníku. Dej jim holka, jen jim dej!

Dani nečekala na zpětnou reakci a popadla nákupní vozík, spolu se mnou a táhla nás od tý ježibaby pryč. Neodpustila sem si to a ještě se na ní otočila se zdviženým prstem a vítězným úsměvem na tváři. Její výraz byl k nezaplacení.