Nedosažitelná

7

Ráno sem snídala sama, vzhledem k tomu, že Daniela večer odpadla a nejspíš neměla na dnešek nastavený budík. Musela sem sice vynechat můj ranní trénink, abych stíhala, ale nějak extra mi to nevadilo. Připravila sem snídani i pro ní - míchaná vajíčka s kopicí zeleniny na vrch, přesně jak si to skoro každé ráno připravovala. A potom, co sem se oblékla a připravila do školy, sem jí dala vařit kafe.

Koukla sem na černé hodinky, co sem dostala od mamky k šesnáctinám a zjistila, že už bych se měla začít chystat k odchodu.
Ještě než sem mohla jít probudit Danielu, aby jí snídaně nevychladla, se dveře od jejího pokoje hlasitě rozlétly.

„Já zaspala! Rovan, vstávej, zaspaly jsme!" Slyšela sem jak klepe na moje dveře a pak se rychlostí blesku, žene do kuchyně.

Když se mi na ní naskytl pohled, zůstala sem stát jako tvrdé Y. Měla na sobě stejné uplé, světlé džíny jako včera, bílé triko měla trochu pomuchlané, ale i tak se na ní upínalo perfektně. Vlasy měla divoké od spánku, ale nejspíš to byl ten nejvíc hot účes, co sem na ní zatím viděla. Pak mi pohled spadl na její obličej - koukala na mě jako na zjevení.

Koutek úst mi popojel o něco víš. „Já už vzhůru sem, Růženko. Snídani máš v mikrovlnce a kafe už máš hotový, já už musím pomalu vyrážet. Chovej se slušně, než přijdu domů." Rýpla sem si nakonec, když sem okolo ní prošla a v předsíni si na sebe s úsměvem začala oblékat kabát. Konečně sem to byla taky já, kdo si z toho druhýho dělal řiťky.

Daniela zůstala stát na místě s otevřenou pusou, jako kdyby viděla dvojitou duhu. „Měj se." Rozloučila sem se, než stačila nějak zareagovat, jelikož mi bylo jasný, že by si buď Rýpla nazpátek, nebo by mi začala nabízet odvoz - ani o jedno sem nestála.

Zabouchla sem za sebou dveře a do ksichtu mi okamžitě vlepil facku mráz... dobře, teď se mi ten odvoz nezdál ÚPLNĚ špatný.

Rozhodla sem se zatnout zuby a vyrazit směr škola. Asi v půlce cesty mi zabrněl mobil v kapse.

Chudá kamarádka: Děkuju :)

Ani sem nevěděla, že jsem se do mobilu začala usmívat.

Rovan: Nemáš za co, moje kuchařský dovednosti za moc nestojí.

Chudá kamarádka: Jo, to kafe se nedalo pít :D Ale já děkuju i za včerejšek... vážím si toho.

Rovan: Příště uvařím čaj :D Není za co.

Na to už má chůva neodpověděla, a já za to byla vděčná, protože mi ruce, kterýma sem svírala mobil, začínali modrat. Byla taková kurevská zima, že sem se divila, že nesněžilo. Jo, sice se blížil teprve konec listopadu, ale i tak.

Za chvíli sem už díky bohu, byla v teploučku co poskytovala moje škola a stále zabalená ve svým kabátu sem procházela chodbou.

Vzhledem k tomu, že sem absolutně nevnímala obyvatelstvo naší školy, tak sem netušila od koho rána přišla.. i když sem měla tušení.

Fucking Jason.

Napálil mi do ramene, takovou silou až sem zády nalítla do skříněk. Potom incidentu na požárním schodišti si držel docela dlouho odstup, měla sem čekat, že ten klid nevydrží věčně.

„Jasone... není ani osm ráno - nechceš to nechat na jindy?" Optala sem se ho otráveně, zatím co sem se zády odpíchla od skříněk. To už stál pár čísel ode mě.