Někteří lidé mají povahu hádavou, veselou, nebo třeba laskavou, ale i přesto se většinou něčeho bojí. Někdo se bojí tmy, koček, pavouků, hadů, malých místností, nebo vody. Já patřím do skupiny těch, kteří jsou veselí, a nebojí se ničeho až na vodu. Nebojím se vody, když jí je větší množství, bojím se jen jediné kapky, protože i ta může změnit celý váš osud.
,,Dobré ráno", pozdravila jsem slečnu Batoanovou, která je mou opatrovnicí už 5 let, od té doby co moji rodiče Will a Jenny Druchnovi zmizeli. Slečna Batoanová je něco jako moje teta, ale hodně vzdálená. Někdy přemýšlím, jestli je vůbec z téhle planety. Nechápu, jak někdo může celý den sedět a koukat na televizi a u toho bez přestávky jíst a hladit hada Heggiho.
,,Je už moje snídaně hotová, nehodlám tu strávit celý den", zeptala se slečna Batoanová.
,, Ano, ano, už ji nesu", odpovídám jí s klidem. Nesla jsem tác, na kterém byly cornflaky s mlékem, různé ovoce, pomerančový džus, kakao, ale hlavně nějaká tabletka na hubnutí, která nejspíš fungovala. Slečna Batoanová byla hubená jako tyčka, i přesto, že stále seděla u televize a jedla.
Tak vypadalo každé ráno. V 5:30 budíček, mytí nádobí, uklízení, zatopení v našem topení na uhlí a připravování snídaně. Dopoledne jsem utřela prach, vysála a připravila oběd. Odpoledne jsem vytřela, umyla nádobí, umyla boty, připravila večeři, přichystala postel slečny Batoanové a asi v 11 večer šla spát. Školu jsem měla jenom o víkendu.
