Zrazená

6. Přiznání

Chris se už dlouho nevrací a já o něj začínám mít strach. Kristý s Benem už jsou dost opilí a právě trsají na parketu, smějí se úplně všemu. Nedivím se jim, zážitek ze začátku večera nás pěkně všechny vyděsil, i já jsem toho už dost vypila, ale strach o Chrise mě ještě trochu drží ve střehu. Ještě kouknu na ty dva a rozhodnu se ho jít hledat.

Jdu dlouhou černou chodbou, potkám nějaké holky, které na sobě toho oblečení teda moc nemají, divné chlapy, kteří na mě oplzle koukají, ale pokračuji až dojdu do malé místnosti s černým koženým gaučem. Na něm leží Chris, je celý pomlácený, od krve. Běžím k němu, zkouším, zda dýchá.

„Chrisi, Chrisi, prober se, prosím, prosím ..," hladím ho po bolavém obličeji.

„ Bude v pořádku!" slyším za sebou. Trhnu sebou a otočím se. Je to jeho dvojče.

„Co jsi mu to udělal!," křičím na něj, běžím k němu a mlátím ho pěstmi do hrudi. Chytí mě za ruce a drží mně, abych ho nemohla už uhodit.

„Nic, co by nezvládnul, vydržel toho ode mě mnohem víc," ušklíbne se na mě

„Ale proč?"

„Proč? Protože mě nasral a chtělo se mi!Proč ho brání taková kočička, co? On už snad nemá koule?Nebo jsi do něj tak moc zblbnutá? zasměje se a vidím, jak vytahuje cigaretu. Otočí se ke mě zády, chvíli mlčí a potom zavrčí. " Dávej si na brášku pozor, není o nic lepší než jsem já a až ho budeš nejvíc potřebovat, tak se po něm slehne zem!" odpoví, otočí se a chce odejít pryč.
" To není pravda!Mrzí ho, co ti udělal a chce to napravit! Nic o něm nevíš a o mě už vůbec, jsem jeho kamarádka a díky němu začínám zase věřit lidem okolo sebe, možná bys to měl taky zkusit! " křičím za ním.
On se vrátí pohledem na mě, mlčky na mě kouká, potom si projede rukou vlasy, zakroutí hlavou a vztekle odchází.

Sedím vedle gauče a čekám až se probere. Asi jsem i usnula, proberu se, když mě někdo vezme za rameno.

„Eli?"

„Bože Chrisi," vyskočím rychle k němu „Tolik jsem se o tebe bála". Pomáhám mu se zvednout a pomalu odcházíme beze slova z klubu. Na baru ještě seberu ty dva, zavolám taxi a jedeme domů.

Cestou všichni střízlívíme. Mlčíme. Doma pošlu ty dva spát, jdu si dát rychle sprchu, dojdu pro lékárničku a zaklepu na Chrisovo pokoj. Slyším téct vodu v koupelně, tak se posadím na posteli a čekám, až přijde.

Je překvapený a v rozpacích, když mě tu najde. Okolo sebe má jen bílý ručník a já si tak můžu všimnout modřin všude po těle.

Opatrně se zvednu a jdu k němu. Pohladím ho po podlitinách na žebrech, břiše, na obličeji.

„Pojď, vyčistím ti to," vezmu ho za ruku a vedu ho k posteli. Opatrně mu čistím krev na obličeji, on občas sykne bolestí. „Promiň."

„To ty promiň," omlouvá se mi on.

Obejme mě, pohladí po tváři. Koukáme si do očí. Chci, aby věděl, že není sám, že jsem tu pro něj. Tolik jsem se o něj bála. Opatrně se dotknu jeho bolavého obličeje, stoupnu si na špičky a políbím ho na nos. Chvíli váhá, ale pak mi polibek opatrně vrací na čelo.

„Zůstaň tu se mnou," zašeptá.
„Dobře, zůstanu." Po chvilce se jen ještě skočí do koupelny obléknout. Vrátí se jen v trenýrkách. Lehnu si vedle něj, on mě chytí do náruče a za chvíli oba usneme.

Ráno se probouzím a okolo pasu cítím pevnou paži. Usměji se a přitulím se k ní. On se trochu zavrtí, ale spí dál. Po chvilce se otočím a sleduji ho. Na obličeji má plno modřin, je oteklý, opatrně mu přejedu po ráně pod okem. Odtáhnu se a sleduji jeho obličej, má dlouhé řasy,na tváři jizvu, která mu dodává na přitažlivosti, jeho tělo, hrudník se mu pravidelně zvedá a já můžu vidět, jak má vypracované svaly na hrudníku, břiše. Prohlížím si tetování na hrudi, rameni, které se táhne až ke krku. Je to růže, plná trnů a mezi nimi uvíznutý pták. Přemýšlím, co to asi znamená, jemně jezdím po liniích růže. Nikdy jsem ho neviděla svlečeného. Uz od začátku jsem jsem přemýšlela, jak jeho tetování vypadá, jak pokračuje,vlastně od toho prvniho dne, kdy jsem ho poprvé sledovala ve škole.On otevře oči a zůstane na mě koukat.
" Ahoj, líbí se ti?" Slyším jeho po ránu ochraptělý hlas.
„Dobré ráno," začervenám se trochu, „ ano, líbí."
" .., pták znázorňuje člověka a růže jeho život. Je krásný, ale umí ublížit!" V jeho očích se zaleskne a já moc dobře chápu, co tím myslí.Pohladím ho po tváři. Cítím jak ztuhl.Sleduje mě, ale nic neříká.

„Děkuji, že jsi se mnou zůstala.
Bál jsem se, že to byl jen sen," stáhne mě do svého náručí. Chvíli ještě ležíme, on mě hladí a já si tu chvíli užívám. Sice jsme přátelé, ale oba cítíme, že toho druhého potřebujeme.

„Co se tam včera stalo, proč tě zmlátil?" potřebuji vědět, co se mezi nimi stalo.

„Myslím, že jsem si to zasloužil," povzdychne si.

„Hodně jsme mu ublížili, neměl jsem odjíždět, byl, je to můj bratr a já se na něj vykašlal, chápu ho! Víš, mrzí mi hrozně jedna věc .."

„Jaká?"

„On se teď chová jako já kdysi, byl jsem přesně takový!" Otočím se k němu a žádám víc informací. „Víš, jak jsem ti říkal, že jsem byl kokot?" Přikývnu. „Choval jsem se přesně jako on, chlast, děvky, rvačky, hádky. Přišel jsem domů, většinou ho zmlátil. On byl, ale vždy ten, kdo mě před rodiči bránil, kryl mě. Nechápal jsem to, říkal jsem si, že je to zbabělec, ale on mě měl rád i přes to všechno. A já debil se na něj vykašlal, když mě potřeboval nejvíc. Víš, co mi včera řekl? Že chce umřít, že to měl být on. On se s její smrtí nevyrovnal a je to moje chyba, nepomohl jsem mu. On byl z nás vždycky ten citlivější, já se mu kvůli tomu smál, že je jak nějaká slečinka, ale on byl právě ten silnější z nás dvou, on se nebál to ukázat lidem."

„Ale tak jak ho popisuješ, to včera vůbec nevypadalo. Vždyť ti ublížil, chvíli to vypadalo, že chce ublížit i mě!Co se s ním tedy stalo?"

„Přestal věřit všemu, čemu věřil! Ztráta všech ho zlomila a on si udělal okolo sebe silnou zeď, aby mu na nikom nezáleželo, bez citů už mu nikdo nemůže zlomit srdce," řekne mi smutně.

„To mi něco připomíná," zamyslím se nad jeho a mým trápením, „ale přeci když tě lidi zklamou, nemůžeš okolo sebe šířit potom jen strach!"

„Vím, on to taky věděl, ví, ale musíme mu to připomenout." Chris stojí teď už u okna, otočí se na mě. „Já to s ním nevzdám! Pomůžeš mi?"

„Ehmmm, já? Jak?"

„ Musíme mu ukázat, že může ještě někomu věřit."

„Myslíš, že já jsem zrovna osoba, která má někoho přesvědčovat, že má věřit lidem? Chrisi, vždyť je to chvíle, co se učím věřit tobě. Jak dlouho se známe?Mimo toho, včera jsem mu něco v tom smyslu řekla!"

„Dva měsíce," mrkne na mě a usměje se. „Dva skvělé měsíce Eli v mém životě." Je příjemné něco takového slyšet.
" Možná kdyby Marek měl okolo sebe tak úžasné přátelé jako mám já, byl by zase jako dřív. A kdy jsi s ním vůbec mluvila?"

" Když jsi byl v bezvědomí. Stál tam a říkal, že sis to zasloužil a že mě taky opustíš." Přehraje se mi před očima jeho tvrdý výraz v obličeji, jeho modré studené oči, které snad ještě víc ztmavky, když jsem po něm křičela.

"Aha, mrzí mě to.Neměl si na tobě, nebo na těch dvou vybíjet zlost na mě."

"To, ale bylo riziko, se kterým jsme do toho s tebou šli, to přátelé dělají, cvnknu ho do nosu a rychle se zvednu z postele než mě za to bude chtít potrestat.

" Ty jedna malá potvůrko,..." rychle vyskočí za mnou, chytne mě do náručí a políbí opět na čelo.

"Děkuji." zašeptá

V jedenáct vylezeme konečně z pokoje, v kuchyni se potkáme s Benem a Kristý, oba vypadají, že mají pořádnou kocovinu. Je sobota a tak vlastně nemusíme nic. Celý den se poflakujeme, objednáme si pizzy a uděláme si filmový den.