Zrazená

26. Malá Rory

Druhý den mám opět směnu v nemocnici. Ten den se zdá klidnější, odpoledne se za mnou zastaví Chris cestou za Markem a malou. Dopoledne jsem tu zahlédla projít i jejich rodiče, oba na mě jen zamávaly, protože viděli, že mám práci.
K večeru mi volal Ben, že se dnes zdrží v posilovně a tak jsem se rozhodla po práci na tu maličkou taky podívat.

"Ahoj maličká, jakpak se máš?" Promluvím na ní potichu a ona jen zakňourá a spinká dál.
"Spinkej, musíš být silná, tvůj táta tě potřebuje ..," pohladím ji po malé ručičce a potom už odcházím, osoby na vozíku za sklem na chodbě si vůbec nevšimnu.

Běžím se převléci do civilu a když vycházím ze šatny zrovna mi zvoní telefon.

"Ahoj lásko, čekám na tebe před vchodem."

"Už běžím, " usměji se do telefonu, i když vím, že mě nemůže vidět a vyběhnu před vchod, rychle nasedám do jeho auta a nemocnici necháváme za sebou. Čekají mě teď tři dny volna, tak se celkem těším, jednak že se vyspím, ale i do centra, kde jsem už několik dní nebyla.

Ráno se probouzím okolo deváté hodiny. Obléknu si sportovní legíny, tílko a seběhnu do kuchyně, kde sedí Chris a kouká na něco do počítače.

"Čauky, co ty tady? Máš dnes taky volno?" zvedne oči od obrazovky a kývne hlavou. Je nezvykle tichý.

"Co se děje Chrisi?" Poznám na něm, že se něco muselo stát. Umí být vážný, to každý z nás, ale co se známe, tak on je ten, kdo je z mých přátel ten, který mě vždy vítá s tím největším úsměvem.

"Brácha." řekne potichu.

"Co je s Markem? Něco po té nehodě není v pořádku?"

"Ne, ne, teda jak se to vezme. Víš, že už včera si postavil hlavu, zvedl se z lůžka a na vozíku se jel podívat na malou?"

"A? To je dobře, ne?"

"Já nevím, na jednu stranu jo, ale ještě není sám ve stavu, aby se o ní mohl postarat. Sakra, vždyť tam málem umřel! Má zlomené kosti, popáleniny, musí ho to bolet a on první co udělá, když se vzbudí? Zburcuje celé oddělení, že musí okamžitě vidět dceru! A ..a ještě jí dal jméno, no nevím, jak to vstřebat", kroutí hlavou, potom si hlavu do dlaní a začnou se mu třást ramena.

"Jaké jméno? Claudie? "

"Ne Eli, on jí pojmenoval po naší sestřičce, jmenuje se Rory! "

Cítím, jak mi po tváři steče slza, vzpomenu si na Markovo, ale i Chrisovo vyprávění o jejich malé sestře, kterou před pár lety ztratily. A teď je tu to malé stvoření, které nese stejné jméno a podle všeho to bude určitě taky velká bojovnice. Musí být! Tahle rodina ji potřebuje, Marek jí potřebuje.

Jdeme si spolu zaběhat a po sprše vyrazíme na rychlý oběd. Chrise vysadím cestou u nemocnice a sama pokračuju do krizového centra. Hned mezi dveřmi za mnou přiběhne malý chlapec, Nick, je tu několik týdnů, ale hned si mě oblíbil a já jeho.

"Ahoj Eli, konečně jsi tady, chyběla jsi mi." Objímám ho a vítám se i s ostatními.

Celý den mi neskutečně rychle uteče a já kolem sedmé večer odjíždím. Jsem celkem unavená, mám dnes večer bez Petera a tak mám jediný plán, dá si koupel a zalézt do postele.

Už ležím, když mi pípne zpráva na telefonu.

M: Děkuju.

Chvíli na telefon koukám a snažím se pochopit, kdo mi děkuje a za co. A potom mi to dojde

E:Marku?

M: Ano, jsem to já. Promiň, už nebudu rušit, jen jsem ti chtěl poděkovat.

E:Za co poděkovat?

M: Za ty slova po nehodě a že jsi věřila, že to moje holčička zvládne, děkuju za sebe i za ní. Dobrou.

E: Je bojovnice po tátovi. Dobrou.