Zrazená

7.Operace

Večer zazvoní Chrisovi telefon. Volá mu táta.
" Kdy?Kde?" Bere klíčky a vybíhává ven.
Tu noc mi od Chrise přijde jen krátká zpráva.
"Marka operují 🥺", doma nechám zprávu, aby věděli kde jsme a pospíchám za ním.
Sedí na chodbě se svým tátou, vzadu na chodbě se mihne ženská postava. Chris mě sevře v náručí a já cítím, jak se celý chvěje.
"Co se stalo?"
" Zápas, ory se vůbec nebránil, nechal do sebe jen mlátit.."

Sedíme tu už celou věčnost a nikdo nám nechce nic říct. Chrisovo máma pláče, táta ji hladí po zádech a chodí po chodbě sem, ta. Marek je stále na sále a operují ho.

" Dojdu pro kávu," jen na mě kývne.
Zkusím zajít za sestřičkou, zahlédla jsem na příjmu Zuzku, se kterou se znám z mojí letní brigády v nemocnici na oddělení.
" Ahoj Zuzko."zvedne oči od papírů
" Je ahoj Eli, copak tu děláš? "
" Brácha mého kamaráda", kývnu jeho směrem," porval se a měl by být na sále. Nemohla by jsi, prosím, zjistit, jak to vypadá?"
" Jasný, pro tebe kdykoliv .." a uz klepe něco do počítače a potom odchází směr sál.

" Má zlomená žebra, pneumothorax, těžký otřes mozku, pohmoždená játra,ledviny, má vnitřní krvácení, ztratil už hodně krve," sklopí oči a jde pokračovat ve svojí práci.

Koupím nám všem kávu a vracím se za nimi.
Sedí pohromadě, Chris drží mámu za ruku a jeho táta ji hladí po zádech.

" Zvládne to mami, Marek byl vždy bojovník", slyším říkat Chrise.
" Přinesla jsem vám kávu," špitnu.
" Děkujeme Eli", odpoví mi všichni najednou. Musím se pousmát, najednou vůbec nevypadají jako rodina, co se odcizila, jsou teď opět rodinou, která spolu drží a bojí se o jednoho z nich. Všechny ztracené měsíce mlčení jsou pryč, oni si povídají, co se stalo, co je nového.
" Takže ses opravdu rozhodl pro medicínu? A Eli je tvoje děvče?", zaslechnu vyzvídat jeho mámu