Mezi stíny

Kapitola 13. - Rozárka

Luďka seděla na svém provizorním lůžku, které měla ve škole připravené. Měla ráda tenhle podzimní vzduch, voněl chladem a spadaným ořechovým listím, které ho bylo v okolí mnoho a které jí připomínalo roky, které tu strávila.

Dny kdy jako Sněženka s Modřínem a Sivenem poprvé použili svou magii, každý jiným způsobem. Dny kdy slavili Samhain, Yule, nebo Nový rok...

Byly to krásné roky. A tím bolestivější bylo na ně vzpomínat.

Siven byl mladík s jasnýma modrozelenýma očima, připomínaly hluboké hvozdy, které se v dálce modraly a na které bylo z věže hrádku vidět. Měl tehdy dlouhé vlasy a hladkou tvář. Tehdy neměl takové vrásky jako dnes, šest let v odboji se na člověku podepíše ať chce nebo ne.

Modřín byl krásný, krásný svým děsivým a podmanivým způsobem. Měl až nepřirozeně zelené jedovaté oči, tmavé vlasy a byl velmi vysoký. Kdo by takovému muži, zprvu ambicioznímu chlapci nepropadl.

Luďka si nikdy neuvědomila, jak se propadala hlouběji a hlouběji do Modřínových spárů, nejprve se cítila potěšená jeho pozorností. Tu si přece dívka musela zasloužit, všechny byly jeho hračky, ale Luďka nikdy. Luďka byla jiná, ta byla ta pravá, ta chytrá, ta, kterou on si vybral.

Za Modřínovými zády ale vždycky stál Siven, jeho nejlepší přítel, stejně omámený jeho charismatem jako Sněženka. Jako moudrý stín vždycky byl připravený zakrýt Modřínovy drobné nedostatky, podržet přítele ve chvíli, kdy hrozí, že by ztratil tvář.

A při tom, když měl být na jeho zapíjení svobody.

Na zapíjení svobody svého nejlepšího přítele, skončil Siven v posteli s jeho nastávající.

Ani jeden pořádně netušili, jak k tomu došlo, Siven přivezl Sněžence nějaké drobnosti, které jí posílala matka a v jednu chvíli jej mírně nervózní nevěsta pozvala na sklenku trnkové slivovice. Možná v tom byla Sněženčina hrůza z Modřína, z moci, kterou nad ní najednou měl. Snad si chtěla dokázat, že nad ní tu moc nemá... znali se navzájem celý život, několikrát se spolu zapletli, ale jejich cesty se vždy rychleji rozpletly, než aby se stihly pevněji zamotat.

Ale ne ten večer. Ten večer se jejich cesty zamotaly víc, než měly. Noc před svatbou Sněženky a Modřína, se Sněženka vyspala se Sivenem. Oba si ráno slíbili, že neřeknou živé duši nic. Jejich cesty se opět rozpletly, ale cesty osudu už byly navždy provázané.

Viděli se o pár hodin později, když šel Siven Modřínovi za svědka. Pak se Sněženka s Modřínem vydali na cesty po cizině a Siven už je nikdy neviděl.

Až do chvíle, kdy se Sněženka už jako Morana objevila na Nekonečné zastávce.

Tehdy viděla Sivena, stejného jako byl kdysi, jen teď o několik dvanáct let staršího, vousatého, moudrého, s těma stejnýma zelenomodrýma očima. Očima, které měly barvu hvozdů v dálce.

Neřekla mu to.

Neřekla mu, že její dcera, kterou Modřín, nyní Běs, pokládal za své dítě není jeho a podle toho co Siven říkal, mu nikdy nedošlo, že dítě, které porodila nikdy Modřínovo nebylo. Že ta drobná holčička, neduživá a zrzavá jako liška, byla celou dobu jeho.

Zatímco Luďka přemýšlela, dveře jejího pokoje se pomalu otevřely. Očekávala Tauruse a tak se vlídně usmála. Siven a jeho snídaně.

°