Mezi stíny

Kapitola 12. - Samhain

Siven si vzal svou nejlepší košili, opláchl si obličej a zvedl čerstvě naostřenou břitvu, aby oholil drobné nerovnoměrné strniště na tváři. Podíval se na sebe do zrcadla a jemnými a opatrnými tahy z tváře ostřím stáhl všechny nechtěné vousy. Opláchl si obličej a zhluboka se nadechl.

To, co se stalo by mělo zůstat zapomenuto.

Viděl její tělo v peřinách překryté jen noční košilkou a sevřel ruce v pěst.

Klidně vydechl a zahleděl se do odrazu svého obličeje v zrcadle.

Jak se teď může podívat sám sobě do obličeje, když...

Když...

                                                                                                 °

Rozárka seděla na hrázi Mlžojedova rybníčka a na dřevěném kloboučku se pokoušela štupovat punčochy, vedle ní seděl Hořec a zkoušel to samé u svých oblíbených ponožek.

„Pane učiteli, jak poznám, že se mi to na konci zase nerozjede?" Ozvalo se za jejich zády. Tam seděl nešťastný Vrána, který si zašíval díru na koleni od toho, jak na Transmutacích u Tauruse klečel na kolenou a kreslil transmutační kruh. Sice ho Taurus pochválil, ale nezprovoznil ho ani on ani Havran.

Mlžojed k němu došel a sklonil se nad ním, už upustil od toho zeleného kabátku, ale měl vytahanou košili, ze které odkapávalo na hráz, ani cylindr s pentličkami už neměl, jen zelené vlasy svázané do copu.

„Už sem, ti to řikal třikrát, musíš to zachytit tady," ukázal mu na jedno místo na jeho pozašívaných kalhotách. Aby setřásl z hlavy to, co právě viděl přesunul se Mlžojed o kousek dál k Tichovi, který seděl na hrázi a pokoušel se vyšívat kapesník. Zatím nikdo nepochopil proč, ale všechny to zajímalo. Na sobotním odpoledni a kurzu šití u Mlžojeda, nebylo nic zajímavějšího než zjistit, proč tam sedí Ticho a vyšívá drobný bílý kapesníček křížkovým stehem pod přísným dohledem vodníka Mlžojeda.

Moc si vodník nepomohl, protože podle jeho pohledu, to co tam Ticho předváděl se zelenému mužíčkovi moc nelíbilo.

Večer je čekaly oslavy Samhainu a všichni z vyšších ročníků tím velmi žili. Rozárce to trochu připomínalo přípravy tetičky Votakárkové na Vánoce. Zatímco ale teta Votakárková pekla cukroví, připravovala výzdobu plnou jehličí, cesmínových větviček a trhala barborky. Teď se ale za hradem hloubily malé hrobečky, aby studenti mohli pohřbít všechno co s sebou nechtěli vláčet do nového roku a nového období. V jídelně se objevil stůl plný svíček, kostí drobných ptáků a dýní, sušenek ve tvaru kostí a česnekových svazků. Rozárka která mezi čaroději slavila Samhain poprvé si přišla občas jako na hřbitově, ačkoli symbol kříže chyběl. Obecně čarodějnice nepožívaly symboly křížů.

Všude ale bylo temně černé, či fialové sukno. Černé svíce, některé hořící modrým, či zeleným plamenem a velké množství kostí, tuřínů, řep a dýní.

Společně s Hořcem z toho byli úplně v šoku, zatímco Konvalinka nijak neprojevila, že by ji cokoli z toho překvapilo. Dokonce je zavedla na pohřební loučku a oběma tam donesla krabici od bot a položila ji před ně.

„Tohle je na Samhainu nejlepší. Rychle, než se to tu zaplní lidmi, jsme tu brzo." Ohlásila a do svojí krabice začala skládat drobné kostičky a zároveň před zmateného Hořce, a ještě zmatenější Rozárku vyložila jejich vlastní krabici i s kostičkami veverek, nebo vran.

„Představte si, že to je jako o Vánocích, jen místo abyste dárky dostávali, tak se zbavíte toho ošklivýho co v sobě máte. Promiň Hořo, ale dám příklad, třeba tebe štve ten tvůj sen, jak se ti vrací, jak ti Fritzové odvádějí mámu. Tak vezmeš něco, co ti to připomíná, cokoli, knoflík, nebo i stéblo trávy, ale musíš vědět uvnitř, že to neděláš jen tak... ale že ta věc co tam je, je ta vzpomínka, ta věc, co tě trápí. Ale nedělejte si z toho srandu, musíte to brát vážně a pak to pohřbíte, nebo zapálíte a ta vzpomínka ve vás, ta věc ve vás zmizí. Bude tam, ale jen bude, přestane bolet." Podívala se na ně s úplným ohněm v očích, stejným jako mají malé děti, když běží poprvé ke stromečku.

Rozárka tam v šeru stála a dívala se na blondýnku a poslouchala.

Ignorovala Hořcův popelavě bledý obličej, který ztratil ještě pár odstínů barvy po tom, co Konvalinka vytáhla jeho sen. Chvíli čekala, jestli Hořec nevyjede a neokřikne Konvalinku, ale zdálo se, že pochopil, co se tím snažila říct, ačkoli Rozárka cítila, že Konvalinčina slova byla daleko zahranicí toho, co byl Hořec ochotný snést.

Co by měla Rozárka dát do krabice od bot, kterou jí tam Konvalinka připravila? Zatím tam ležela na dně jen nakřivo hozená vraní lebka. Rozárka si klekla do trávy, měla jen vysoké bílé podkolenky a sukni, takže ji mokrá tráva mrazila do stehen, ale v tu chvíli jí všechen okolní svět zmizel.

Pochopila, co je tohle za magii, musela o tom být přesvědčená, nebo by to kouzlo nefungovalo. Netušila na kolik moc je tohle jen... hra s myšlenkami, jak tomu říkal Taurus, nebo skutečné kouzlo. Podle jeho slov, mezi tím občas nebyla dost zřejmá hranice. Taurus... Rodiče. Chtěla by se zbavit bolesti a hněvu, aby mohla prohlédnout dál a zjistit co se vlastně stalo ten den kdy ji otec odvedl k tetičce Kateřině, ale zároveň jí strach, hněv a bolest z toho, že o ně přišla, zatímco oni tu měli být s ní, nedovolili prohlédnout za závoj té celé záhady.

Ale neměla nic, jako dítě bez ničeho přišla sem a jako dítě s ničím nemohla jen tak něco dát do krabice s vraní lebkou. Kolem ní byly v trávě trochu opadané nešťastné chudobky a Rozárka pomalu nasbírala hrstičku květin. Matka, otec, teta Kateřina...

Uložila je do malé bedýnky a krabici zavřela. Uložila je do hrobečku a celý ho zasypala.

Necítila žádnou změnu, ale ohlédla se na Hořce a na Konvalinku a sledovala je, jak ve svém vlastním světě provádějí něco podobného. Nechtěla je rušit svým pohledem, tak zbytek té chvíle strávila pozorováním hromádky hlíny.

Z loučky s malými hrobečky se společně s oběma vytratili, když na ni začali přicházet starší studenti.

Ani jeden z nich se necítil připojit se na večeři v jídelně se spoustou lidí, i když Konvalinka si po cestě k nim do chatky posteskla, že neuvidí, komu Ticho šil ten kapesníček.

Z křoví u cesty se vynořily dvě krátké ruce a Rozárku i s Konvalinkou protáhly bezovým houštím dovnitř. Hořec okamžik stál jako opařený na cestě, když skočil za nimi. Obě ruce Konvalince zacpaly ústa.

„Pšššt," uslyšela v uchu Rozárka šišlajícího Vránu. „V naší chatce někdo je!" Oznámil jí Havran.

Hořec se snažil skrz šero prohlédnout na obě dvojčata, když mu došlo, že jediný zdroj světla je skutečně z okna jejich chatky, kde se nejen svítilo, ale chodil tam kdosi, kdo rozhodně nebyl dítě. Ten stín měl mužskou postavu a byl velmi vysoký.

„Jak dlouho už tu jste?" Zeptala se Rozárka.

„Asi deset minut." Odpověděl jeden z dvojčat.

Hořec v tu chvíli chytil Rozárku za rameno a zatřásl s ní. „To je on, to je ten, co na tebe furt čumí!"

„Jdu tam!" Houkla na ně Rozárka a rozmáchla se rukou, aby se vymotala z křoví a postavila se tomu člověku čelem. Co po ní proboha může chtít architekt!

Jenže kolem jejích rukou se obmotaly další a dvojčata i Hořec ji zatáhly zpátky do křoví. Dveře domečku se rozletěly a ten muž vyšel ven. Většinou když někde postával, tak se zdál spíš tichý, uťáplý, ale osoba, která momentálně vyšla z domečku ven, připomínala šelmu.

Lehce přikrčený, hlavu sklopenou a něco odkopl od sebe. Vytáhl z kapsy tabatěrku a z ní ubalenou cigaretu... aniž by škrtl sirkou, jen překřížením prstů zažehl plamínek a cigaretu si zapálil. Poté odešel do tmy...

Ten muž byl šelma, všechny děti, které ho sledovaly z křoví to viděly.