Mezi stíny

Kapitola 6. - Předvečer podzimní rovnodennosti

Rozárka vstávala první.

Vždy se probudila kolem páté hodiny ráno. Pomalu se posadila, rozhlédla se kolem sebe a protáhla končetiny. Posledních pár dní začala cítit, jak šťastná se na tomhle místě cítí.

Necítila tu tíhu prázdnoty, co cítila posledních šest let. Tíhu, o které ani netušila, že existuje. Všimla si, že její spolužáci z prváku se začínají pomalu probouzet k životu. Několik týdnů cítila hrůzu z každého nového rána, ale to postupně jí práce přišla méně a méně zničující a rutina ji začala uklidňovat.

Nejvíce se probouzela Konvalinka, hned první večer jim přiznala, že do teď žila na zámečku s rodiči a její přítomnost byla zvláštní směsicí opovržení a nadějí. Konvalinka za ně bojovala s Tichem, když po nich chtěl, aby vytřeli podlahu v jídelně znovu, nebo když měli špatně utřené stoly. Bojovala, aby po jejích spolužácích nikdo bezdůvodně nešlapal jen proto, že ho nikdo nezastaví.

S Tichem toto sice moc nesvedla, ale mohli se spolehnout na to, že po nich nikdo nebude jen tak šlapat, protože nejsou zvyklí odporovat dospělým. Zejména Had a Hořec s tím měli problém, měli z dospělých strach, mnohdy hraničící s čirou hrůzou.

Rozárka se dospělých nebála, nicméně netušila, jak s nimi mluvit. Mnoho jich za svůj život nepoznala a obdivovala Konvalinku v tom, jak s nimi dokázala mluvit. Jejich skupina se po 20 dnech ve škole zvládla semknout natolik, že ačkoli spolu mnoho nepromluvili, pocítili všichni něco, po čem jejich drobné dětské duše prahly.

20. září přišla večer Konvalinka do chatky večer za skrytu tmy, když už byli všichni připravení. Stáli u svých lůžek a měli jen pyžamo.

Položila starou knihu se zlatavou ořízkou na stolek vedle své postele a hned na knihu položila nůž, který ukradla v kuchyni. „Určitě mě nikdo neviděl!" Prohlásila pyšně a začala ze sebe svlékat svoje šaty, aby mohla v košilce a spoďárech skočit do pyžama a připojit se k nim.

„Měli bysme počkat!" Zeptal se Vrána... nebo možná Havran. Rozárka sotva mezi nimi dokázala rozpoznat kdo je kdo.

„A na co bychom měli čekat?" Zeptala se Konvalinka. „Bojíš se?" Podívala se na něj.

Rozárka se rozhlédla. „Nikdo z nás ještě nedokázal nic vyčarovat." Vydechla tak a poposedla ve své noční košili. „Bude to mít vůbec nějaký smysl?" Podívala se na Konvalinku, co ze sebe rvala punčochy.

„I kdyby nemělo, musí to bejt. Jak si máme věřit, když sme každej jinak divnej." Rozhlédl se po všech Had. Seděl vzadu, dlouhé černé vlasy rozložené po zádech až člověk čekal, kdy po někom z nich vyskočí a uštkne je do krku.

„Kdo do toho nechce jít, tak prostě počká venku." Vyhrkla Konvalinka s přehnanou dikcí. Rozárce v tu chvíli došlo, že používá slova, která slyšela u nich. Nejspíš by doma takhle nemluvila.

Rozárka kývla hlavou a podívala se po dvojčatech. Oba na krátko ostříhaní chlapci v pytlovitých boxerkách a tílkách se po sobě podívali a zůstali stát. I Hořec zůstal v místnosti, nic neřekl, ale ani se nepohnul.

Rozárka s Konvalinkou přistoupili ke kamínkům uprostřed místnosti a položili na ně plechový lavor.

Had podal knihu a když ji otevřel, předal ji Konvalince.

Konvalinka přečetla z knihy: „Affirmo et Deos Deasque omnes testor." Nechali ji číst, protože buďme upřímní, byla jedna z mála co uměla dobře číst. „Iuro et ex scripto spondeo plane observaturum." Domluvila a řízla se nožem, který ukradli z kuchyně do dlaně. Nechala skápnout pár kapek do lavoru a podala nůž dál.

Všichni se řízli do ruky až došla řada na Rozárku. Vzala nůž a sevřela jej do dlaně. „Do pr...!" Nadechla se překvapeně k nadávce.

„Neklej!" Ozvalo se sborově.

°

Následujícího rána Rozárka vyrazila do jídelny v prvním patře hradu, Hořec ji pomalu a rozespalý následoval.

„Cítil si včera něco?" Zeptala se ho, když došli do kuchyně, kde hořela svíce, co nikdy nezhasínala. Rozárka ji vzala do ruky a vyrazila po schodech nahoru. Nekývnul, ani nezavrtěl hlavou.

„Já sem cítila takové zachvění když... ta kapka tam kápla víš." Zamumlala zmateně. „Myslíš, že to bylo ono?" Zeptala se a spíš mluvila sama pro sebe, když společně došli ke krbu a začali tam skládat dřevo. Chvíli ta pečlivě nasekaná prkýnka pozorovala.

„Ty sekají čtvrťáci." Řekl jí Hořec a ona chvíli nevěřila tomu, že skutečně mluví.

„Jak jsi to zjistil?" Vytřeštila na něj oči.

„Vy pro oči nevidíte." Prohlásil, když vybíral ty nejtenčí a kudlou je odkrajoval na tenoučké součky, které lépe chytí.

„Čeho sis ještě všiml." Zeptala se ho, a ještě raději vzala dlouhý smeták, kterým ještě chtěla dočistit krb.

Před nedávnem si všimla, že krb večer začal někdo vymetat a někdo do oken dal moc pěkná okénka. Podezírala učitele, že si zde večer dělají porady.

„Dneska je speciální den. Učitelé na něco čekají. Ticho si koupil nový oblek a Taurus má nový klobouk." Mumlal a odsekával poslední souček u prkýnka.

Rozárka zamyšleně vyrovnala větší kusy dřeva do menší hranice a začala skládat menší součky dovnitř. „Máš pravdu, dává smysl, že na něco... na někoho čekají." Uvědomila si a překvapeně na něj pohlédla, když jí došlo, že má pravdu.

Hořec se mezitím zvedl a došel do rohu pro staré německé noviny, zmuchlal je a nacpal do té malé hranice. Od svíčky zapálil jeden souček a vložil doprostřed, aby oheň vzplál.

„Navíc." Podíval se na ni. „Dneska je rovnodennost."

Rozárka zůstala sedět na zemi s otevřenou pusou a všechno se v ní sevřelo. Rovnodennost, je podzimní rovnodennost. Nejmagičtější noc v roce. Na chvíli se jí navalilo ze žaludku, když jí došlo, že dělali nějaký pitomý rituál krví a v předvečer podzimní rovnodennosti.

„Do prdele." Vydechla a Hořec se na ni otočil.

„Teď se to hodilo." Přisadil si a trhl hlavou. Musí ještě dojít pro vodu.