Mezi stíny

Kapitola 20. - Talenty

Pomalu přišel Nový rok, který děti strávily u babičky ve Vlkanově. Dny na statku se táhly stejně pomalu a byly stejně sladké jako med. Škola se mezitím rozrostla o hradby, nové ubytování pro studenty a velkou masivní bránu.

Přestěhovali se každý do svého miniaturního holého pokojíčku, s tou troškou věcí, kterou každý z nich vlastnil.

Mezitím se svět pomalu probíral z kocoviny, která přišla po válce. Téměř každý druhý den v rádiu hlásili o soudních řízeních, nových svobodných volbách, které měly proběhnout v květnu.

Všech šest dětí z prvního ročníku se vrátili na Gymnasium starých umění a hned v prvním týdnu se téměř všem z nich podařilo prolomit tu hranici, která je dělila od skutečného užívání magie. Během hodin obecné magie s Taurusem se to podařilo jako první Konvalince.

Dívka nedávala pozor, seděla během hodiny stranou a hleděla z okna. V rukou si obracela drobnou uschlou růži a tiše si pozpěvovala dokola nějakou melodii. Tauruse její chování rušilo, ale zdálo se, že se rozhodl to ignorovat a přednášel dál.

V jednom okamžiku se růže v Konvalinčině ruce přeměnila z uschlé na živou, čerstvě utrženou a pronikavě zavoněla místností. Konvalinka vypískla, upustila květinu na stůl a odskočila od stolu a zůstala zírat na stůl.

Taurus jí pogratuloval a požádal jí, ať po konci hodiny přijde za ním do kanceláře.

Jako druhému se to povedlo Hadovi, který projevil nadání u magických zpěvů, které vedla slečna Freya v pondělí podvečer. Tvrdila, že hlas je sval a při jeho trénování a s trochou talentu dokážou i hlasem provádět kouzla. O tom, že Had umí zpívat věděli všichni, ale že se u toho bude vznášet, to zrovna nikdo nečekal.

Hořec projevil nadání na alchymii a nauku magických lektvarů. Byl jediný, kdo tušil, co se odehrává a Dr. Mundi z něj byl nadšený, na rozdíl od zbytku třídy.

Vrána, Havran a Rozárka ale zůstali nadále bez magických schopností, až do okamžiku, kdy Ticho nabídl své znalosti v oblasti magie holové a hůlkové. Oba chlapci a Rozárka si s Tichovou vytvořili improvizovanou hůlku, či hůl. Zatímco chlapci byli úspěšní a drobné incantace s nimi zvládli a byli odesláni za Taurusem k dalšímu studiu Rozárka skončila s kusem klacíku, obvázaném křišťály, který ale zhola nic nedělal, zatímco ve Vránových rukách se rozzářil a zajiskřil.

Rozárkou do té doby dřímal hněv, na celý svět. Měla pocit, že jí svět ublížil, že jí lidé okolo ní ublížili.

Teď se najednou přikradl pocit hrůzy. Na místě, kde se cítila po dlouhé době nejlépe a měla pocit, že tam patří a zapadá, najednou pro ni možná nebude místo. Co když ve skutečnosti mezi ně nepatří.

I když se v jejím životě všechno měnilo, během těch pěti měsíců zapustila do hradu kořeny tak pevně, jak jen mohla. Uchopila svou možnost patřit někam, kde se o ni zajímají, kde má své místo.

A teď?

Teď najednou hrozilo, že o to místo přijde.

Nebo hůř. Že na to místo vlastně nikdy nepatřila. Leden se přehoupl v únor, a zatímco všichni objevovali svoji nově nabytou schopnost a rozvíjeli se svými vlastními cestami, Rozárka stále navštěvovala všechny hodiny. V určitý okamžik si přestala zapisovat, když jim učitelé něco diktovali. Někdy do hodin vlastně vůbec nepřišla.

Přešel svátek Hromnic a každým dnem Rozárce v hrudníku narůstal větší a větší balvan. Uléhala ke spánku a pokaždé když zavřela oči a usnula, viděla obrazy ohně, měla pocit, že jí hrad někdo bere, že ho musí chránit... ale zároveň jí cizí hlas říkal, že na to místo nepatří.