Mezi stíny

Kapitola 3. - Záblesk ze srpna

Ten rok v srpnu bylo ponuro, vlak ho dovezl na Nekonečnou zastávku relativně časně z rána a z lesa kolem se zvedala pára. Vystoupil z vlaku a ten zmizel hned jak jeho noha opustila poslední schod.

Pomalu se vydal směrem, který vedl k chatičkám a hrádku. Každý hrad v Čechách se stavěl na kopci, tenhle naštěstí nebyl od zastávky daleko, ale do prudkého kopce. Během cesty vzhůru si nacpal dýmku a zapálil si.

Všude byla vysoká tráva a kopřivy, chatičky rozprostřené kolem zarůstaly křovím a hrad zpustl ještě víc než ho, kdy viděl.

„Ticho!" Zakřičel do prázdna a do ticha zarostlého místa.

Hrádek byl na vysokém kopci, nebyl nijak rozložitý, ani velký.

Hlavní budovou byl vysoký kamenitý čtverec, několik pater vysoký a s polorozpadlým cimbuřím. Lemovalo ho několik dřevěných ochozů a po levé straně budovy byly bývalé stáje. V současné době ve stájích nebylo místo pro koně, těsně po první válce je nechal tehdejší ředitel velmi pěkně přestavět na ubytovnu pro nové studentky. Naproti hradu byla malá strážní věž, kulatá a přímo shora se dalo sledovat příjezdovou cestu.

Každý hrad byl na vysoké kameninové skále, zejména pokud vznikal v dobách, kdy bylo třeba jej skutečně využívat jako hradu. Nikoli jako rozmařilosti nějakého zbohatlého zemana. Zdejší hrad byl na kvarcitovém podloží, kámen, který vybíhal na špičce hory a zvolna navazoval na hradní stěnu měl podobnou barvu jako mramor, zatímco samotné stěny byly z čediče z úbočí hory. V kvarcitové skále byl vyražený sklep a v něm studna.

Muž, který tam stál a volal, tohle všechno věděl. Před válkou věděl přesně kde, co a jak leží a běží. Jenže před válkou, byly věci jiné než po válce. Během první války tohle místo běželo dál a zůstalo pečlivě utajené.

První válka ale nebyla ta samá jako druhá válka.

První válka je všechny praštila do nosu a bodla je do břicha. Druhá válka jim vyrvala srdce a rozemlela je na prášek, zanechávajíc po sobě jen holou černou díru. To, co zbylo z lidí, které znával, byly jen prázdné schrány, zbabělci a nebo mrzáci.

Tak nějak doufal, že tam Ticha najde.

Nevěděl sice od začátku války o Tichovi vůbec nic, ale jestli někdo měl přežít válku, byl by to zrovinka on.

On sám se jmenoval Taurus.

Jeho občanské jméno bylo Jan Sladký, ale nikdo ho tak neznal. Vybral si toto jméno, když pocítil, že je to jméno, které jej vystihuje.

Každý člověk má v sobě nějakou magii, používáme kletby, když se zlobíme a vrháme je po lidech na které se vztekáme. Dáváme dětem jména tak, aby jim přinesla v životě štěstí a neseme si sebou jména našich předků a jejich ochranu. Čarodějové a čarodějnice neklejí, vybírají si jiná jména než ta, co dostali po rodičích a nenosí barevné oblečení. Všechno proto, že rozumí tomu, jak náš svět funguje.

Věděl, že Ticho si nikdy nevybral nové jméno. Tichova babička do tohoto jména vložila všechno co o jménech věděla. Byl by hlupák, kdyby své jméno zneužil. Proto Taurus věděl, že Ticho, nebo celým jménem Tichoslav Kavka bude do své smrti Tichem.

Taurus pomalu vykročil po nerovném hradním nádvoří směrem do hlavní hradní budovy. Naštěstí na kamenitém povrchu nerostlo tolik kopřiv. Černé sako a široký klobouk mu pomalu vlhnul od rosy co padala, když došel dovnitř.

Pomalu prošel spodní kuchyní, vyšel do prvního patra po dřevěných schodech a rozhlížel se kolem. V prvním patře byl první velký krb. Byl vysoký a hned vedle něj na starém sešlém koberci ležel člověk. Taurus zpozorněl, mohl to být Ticho? Jak ho vlastně pozná, po šesti letech mohl vypadat úplně jinak.

Ale chvíli na to si vynadal. Ticho by byl rozpoznatelný kdykoli a kdekoli. Měl tak podivnou barvu vlasů, že by Taurus přísahal, že někdy jsou blonďaté a někdy zrzavé. Neměl vousy, ale byl vyhublý, tváře měl propadlé a nevypadal, že by se za poslední dobu dobře vyspal.

„Ticho," oslovil ho znovu a natáhl ruku, aby s ním zatřásl.

Mladík s sebou trhl, vymrštil se a namířil na něj jakýsi klacík. Lapal po dechu a chvíli na něj ostřil rozespalýma očima.

„Pán učiteľ," vydechl, položil tu věc na zem a okamžitě se začal smát, úlevně. Taurus měl chvíli pocit, že je Ticho úplný blázen. „Dostal som list, ale keď som prišiel, nikde nikto." Zamumlal a zvedl se, aby vytáhl z krabičky cigaretu a se sirkou si připálil a zkusil zapálit vyhaslý krb.

Taurus se porozhlédl a po chvíli našel nějakou postarší čalouněnou židli a posadil se na ní, zabafal z dýmky a sledoval mladíka, jak zápasí s krbem a snaží se nějak zahřát. Nakonec se mladík naštval, udělal vzteklé gesto, popadl ten malý klacík a máchl s ním. Dřevo v krbu se vzňalo a Taurus náhle pochopil.

„Byl jsi v Anglii." Zabafal z dýmky a pokýval hlavou.

„Áno, nie som na sebe pyšný. Ale ... žijem." Zahřál si ruce o ohníček a nelibě čichl k vlastnímu podpaží. „Odišiel som tam chvíľu pred vojnou, za kamarátom a pomôcť mu so štúdiom ... a potom keby som sa vrátil, boli by ma zastrelili za špionáž." Vydechl smradlavý kouř anglických cigaret a rozhlédl se kolem. Pomalu začalo svítat a za okny bylo lépe vidět.

„Jestli do toho chceš jít s náma, budeš muset přestat mluvit s lidmi." Zabručel Taurus. „Stále nás nečekají snadné časy Ticho." Taurus dal nohu přes nohu.

„Pozeral si sa do budúcnosti?" Zeptal se Ticho překvapeně. „Na začiatku vojny si nič nevidel." Zamračil se mladý muž. „Ako to, že teraz niečo vidíš."

Taurus se zvedl a vztekle začal pochodovat po místnosti. „Neviděl jsem nic, protože tam bylo moc stran, moc různých věcí, co se snadno mohlo změnit. A dívalo se nás mnoho, všichni jsme chtěli odpovědi. Ale teď je to jasné, jako hledět do zrcadla. Musíme být opatrní, a ty se musíš rozhodnout, jestli do toho jdeš s námi." Bafl Taurus z dýmky vztekle a Ticho tam seděl a mračil se.

„Kto všetko," zeptal se Ticho a podíval se na Tauruse.

„Alchymista, já, ty a lidi co sežene Alchymista." Zabručel Taurus a došel k oknu, kde podle všeho mělo vycházet slunce. „Všechno ti večer vysvětlím, ale dneska se musíme pustit do práce." Ohlédl se na Ticha a ten si v ruce hrál s cigaretou a tím klacíkem co držel v ruce.

„Nebude to ľahké, že?" Zeptal se mladý slovák.

„Čarodějové to nemají lehké Tichoslave." Zasmál se Taurus hořce.

„Nehovor mi Tichoslav, nech ťa neprokleju." Zavrčel Ticho a položil se do svého pelechu na koberci. Taurus mu nikdy neřekne co je čeká. Ale zdálo se, že je dobré časy nečekají.