Lisa
Vzbudí mě nějaký hlas. Otevřu oči a uvidím Jacoba s úsměvem.
,,Co je? To nevidíš, že jsem spala?"zamračím se.
,,To je mi jedno. Rozumíme si a je hrozně krásná, takže se k sobě hodíme,"nepřestává se usmívat.
,,To jsem moc ráda,"sednu si.
,,Tak povídej,"koukám na něho.
Sedne si ke mně na postel a vypráví o tom rande. Jsem moc ráda, že našel nějakou holku, s kterou si rozumí.
Vtom mi přijde zpráva.
Kurt Cobain: Kam si zmizela?
Co mám napsat? No, nechtělo se mi koukat na tebe s nějakou holkou. To fakt ne, já nevím.
,,Já jdu za kámošema,"oznámí Jacob.
,,Jasně, užij si to."
,,Užiju."
Odejde a já se zase podívám ja tu zprávu. Nechce se mi odepisovat a navíc nevím, co mám odepsat.
Já: Musela jsem domů.
Kurt Cobain: Chtěl jsem se s tebou ještě rozloučit.
Já: Někdy zase přijdu.
Kurt Cobain: A už jsi v pohodě?
Zase si vzpomenu na to, jak jsem před ním zvracela.
Já: Jo, už jo.
Kurt Cobain: Jsem rád.
Jenom si to přečtu a položím mobil na stůl. Lehnu si do postele a zavřu oči. Vzpomenu si na Toma. Bolí mě o tom všem přemýšlet, bylo to strašný. Jemu se to stát nemělo.
Vzpomenu si na ten jeden den.
Byla jsem doma a těšila se, až se s ním uvidím. Hrozně jsem ho milovala. Přišel za mnou a vypadal unaveně, bylo vidět, že ho něco trápí a skrývá to. Tak jsem se ho chtěla zeptat. Nikdy o sobě moc nemluvil. Chtěl, abych mluvila o tom, jak se mám a co jsem dělala. Vždycky mě rád poslouchal a usmíval se. Ten den odpoledne se mě zeptal, jestli s ním můžu jít do nemocnice. Přišlo mi to divný, ale šla jsem s ním. V nemocnici jsem se dozvěděla, že je na tom špatně a má bohužel smrtelnou nemoc. Po roce umřel. Celý rok jsem s ním trávila. Byla jsem pořád u něho, a pak jsem jeden den nemohla přijít a večer mi volala jeho máma, že umřel. Takhle sama jsem se nikdy necítila. Byl tu pro mě vždycky, nezasloužil si to.
Chtěla jsem, aby byl jediný, koho jsem kdy milovala. Už nikdy nebudu milovat někoho tak moc jako jeho.
Chtěl, abych si někoho našla a byla s ním šťastná jako s ním. To už se ale nestane, nedokážu to.
Utřu si mokré tváře a vysmrkám se. Hrozně mi chybí. Za týden to budou dva roky od jeho smrti.
Celý den prospím. Nechce se mi nic dělat, takže se rozhodnu, že nic dělat nebudu.
Vzbudím se další den kvůli hluku, který vychází z kuchyně. Zase se hádají. Rychle se převléknu a vyjdu ze svého pokoje. Hluk nepřestává, i když přijdu do kuchyně. Začnu snídat, ale nevydržím to.
,,Držte už huby sakra, kdo to má pořád poslouchat? Furt jeden druhýho z něčeho obviňujete, ale že byste si přiznali, že jste oba udělali chyby, to neee,"naštvu se.
Dořeknu to a všimnu si jejich naštvaných výrazů.
,,Ty se do toho neser,"zamračí se otec a ukáže na můj pokoj.
Jenom protočím očima a zakřičím, že se mají rozvést. Otce to fakt naštve a pošle mě do pokoje podruhý. Zvednu se a místo do pokoje jdu pryč. Mám toho dost.
,,Už se nevracej, když ti pořád něco,"uslyším křik za mnou a hlasitě zabouchnu dveře.
,,S radostí,"řeknu jenom pro sebe.
Nevím, co mám dělat. Rozhlédnu se a uvidím nějaký lidi. Hned se podívám jinam. Asi to slyšeli všechno. Nedivím se, tady je slyšet všechno.
Rozejdu se opačným směrem než jsou oni a jdu někam. Nevím kam a je mi to jedno. Hlavně chci pryč.
Po chvíli dojdu do tý kavárny, kam mě vzal Jacob. Sednu si k nejbližšímu stolu. Přijde za mnou Hannah s úsměvem a zeptá se mě, co si chci dát. Oplatím jí úsměv, i když ne tak upřímný, jak bych chtěla.
,,Mohla bych s tebou mluvit? Za chvíli mi končí směna,"zeptá se ještě.
,,Jasně,"přikývnu.
Odejde a já chvíli přemýšlím. O čem by se mnou mohla chtít mluvit? Nejspíš o Jacobovi.
Po chvíli mi přinese mojí snídani a rovnou si sedne ke mně.
Strašně dlouho si povídáme, hlavně o Jacobovi, ale je to super. Je hrozně milá, přátelská a přesně pro něho.
,,Nechtěla by si dneska přijít na párty, kterou pořádá můj kamarád?"usměje se.
Chce se mi? Moc ne, ale stejně nemám, co dělat.
,,Mohla bych,"oplatím jí úsměv.
,,Jestli chceš, tak já tě vyzvednu někde."
Domluvíme se, kde mě vyzvedne a pak se rozloučíme. Jdu si sednout do parku, protože nevím, kam mám jít.
vaše xxgirlxx1<3
