Lisa
Dojedeme k Alexovi. Sundám si helmu a slezu z motorky. Dojdeme společně dovnitř a tam nás pozdraví nějací Alexovi kamarádi. Taky je pozdravím, i když si je moc nepamatuju. Přijde mi, že jsem je viděla naposled první večer, co jsem tady byla.
Vyjdeme schody a jdeme do jeho pokoje. Poklepe na svojí postel a já si sednu vedle něho. Položím si k nohám tašku a podívám se na něho.
,,Chtěl jsem se ti omluvit za svoje chování,"kouká na mě.
,,A řekneš mi, co to bylo s tím Nickem?"zvednu obočí a pořád na něho koukám.
,,Záleží mi na tobě a Nick to ví,"zamračí se.
,,Takže se kolem tebe začal motat a hádám, že tě i balil, ale nevěř mu nic, co kecá,"pokračuje.
,,Já myslela, že jste nejlepší kamarádi,"skočím mu do toho.
,,Byli jsme, dokud nesbalil mojí holku,"řekne a mě to překvapí.
Tohle by Nick neudělal. Nebo jo? Já ho vlastně skoro neznám, tak proč by to nemohl udělat? Stejně mi to k němu nesedí.
,,Dal jsem mu druhou šanci, ale byl jsem debil."
Všimnu si jeho smutného výrazu a je mi ho líto. Asi mu na ní opravdu záleželo. Poposednu se k němu blíž a obejmu ho.
,,To je mi líto."
,,Nemusí, už je to za mnou,"pousměje se.
,,Stejně je na tom nejhorší, že on mi jí přebral, ojel jí a pak jí odkopnul,"zamračí se.
,,To je hrozný,"taky se zamračím.
Je hrozný, že mu tohle udělal, když byli nejlepší kamarádi. To si nemohl vybrat jinou holku? Vždyť na něho kouká každou chvíli jiná a má tak velký výběr.
Takže mě chtěl taky jenom sbalit a pak odkopnout? Ještě že jsem se nenechala.
,,Jsem rád, že jsme zase v pohodě,"usměje se.
,,Jo, já taky,"oplatím mu úsměv.
Nick
Probudím se, protože uslyším, že mi zvoní mobil. Sednu si a začnu hledat mobil.
,,Sakra, kde je ten krám?"
Začnu prohledávat postel a najdu ho na zemi. Zvednu ho a rovnou přijmu hovor.
,,No?"řeknu rozespale.
,,Nicku, kde jsi? Dneska jsme spolu chtěli jít za Amy,"řekne máma naštvaně.
Do prdele.
,,Jo, já vím. Za chvíli tam budu,"zalžu a rychle se zvednu z postele.
,,To je dobře, Amy se na tebe už těší."
Uslyším v pozadí hlas svojí malý sestry a usměju. Jsem fakt kokot, jak jsem na ní mohl zapomenout? Hlavně že mám plnou hlavu holky, kterou ani vlastně ani nechci.
,,Vyřiď jí, že jsem tam za chvíli,"típnu to.
Rychle si obléknu košili a společenský kalhoty. Jak já to nesnáším. Nechápu, že jsou pro mámu důležitý všechny tyhle sračky. Taky nechápu, že ještě žiju potom, co jsem musel skoro dvacet let, že je můj život úžasnej.
Teď je mi dvacet dva a konečně mám svobodu, můžu se oblíkat, jak chci a dělat si, co chci. A hlavně se chovat, jak chci a ne jako nějakej slušnej, bohatej a vzornej synáček svýho posranýho fotra. Pro mámu to klidně budu dělat.
Podívám se na sebe do zrcadla. Vypadám zase jak na střední, nesnáším to. Nejradši bych se převlík, ale pro mámu je to fakt důležitý, tak to tu chvíli vydržím.
Vyjdu ze svýho bytu a rychle seběhnu schody. Najdu svoje auto a rychle do něho nastoupím. Pak se rozjedu směr nemocnice. Jedu rychle, ale rozhodnu se, že bude lepší zpomalit. Přece jen se nepotřebuju zabít.
Hned co dojedu k nemocnici, tak uvidím mámino auto. Na předním sedadle sedí řidič a čte si noviny. Nechápu, proč by někdo chtěl dobrovolně dělat poskoka někomu dalšímu. No jo, ne všichni se narodili v obrovským domu kvůli jejich děsně bohatýmu fotrovi.
Dojedu výtahem do šestýho patra a jdu rychle za Amy. Dojdu k jejímu pokoji a otevřu dveře.
,,No ahoj,"jdu k ní a usměju se.
,,Ahoj bráško,"oplatí mi úsměv.
Koukám na ní. Vypadá jako by jí nic nebylo. Jako by neměla žádnou nemoc. Jako by byla úplně obyčejný dítě.
Hned mi začne vyprávět o tom, jak se měla a co všechno nakreslila. Já se celou dobu jenom usmívám a doufám, že jednou bude zase doma a všechno bude v pohodě.
Máma mezitím přijde a v ruce má kafe. Pozdravím ji a ona si položí kafe na stolek vedle Amy a obejme mě.
,,Ráda tě zase vidím,"usměje se na mě.
,,Já tebe taky."
Je pravda, že se moc často nevidíme. Většinou jenom v nemocnici a to když spolu jdeme za Amy. Nemám potřebu se vracet do toho domu, kde jsem žil tak dlouho. Navíc se nechci vidět s otcem, který by tam mohl být, i když většinu času tam kvůli práci není. Pro něho je totiž práce důležitější jak rodina.
Zůstanu tam asi čtyři hodiny a pak mi máma řekne, že se mnou chce mluvit. Doufám, že nechci, abych se s ním musel setkat, protože to fakt dělat nebudu. Nechápu, jak s ním může být.
Čekám na ní na chodbě, protože zrovna mluví s doktorem. Jsem docela nervózní kvůli Amy.
Po chvíli ke mně dojde a řekne mi: ,,Je na tom mnohem líp."
Spadne mi kámen ze srdce a obejmu jí. Podívá se na mě docela překvapeně, protože jsem jí snad po druhý v životě objal.
,,To jsem rád,"řeknu jenom a usměju se.
Pak společně plánujeme oslavu pro Amy. Za týden má narozeniny a bude jí šest.
Když to naplánujeme, tak se jdu rozloučit s Amy, ale spí. Jenom jí pohladím.
,,Mám tě rád prcku,"usměju se.
Tuhle přezdívku jsem jí dal, když byla úplně mála a do teď jí nesnáší. Kdyby byla vzhůru, tak by mě nejspíš chtěla zabít.
Na chodbě se rozloučím i s mámou a jdu pryč.
Jak se vám líbí Nickův pohled?
Děkuju, že pořád čtete tenhle můj příběh! Vážně si toho moc vážím!!
vaše xxgirlxx1<3
