Let's talk about love or The fear of letting go [KookTae] ✓

Love is alive

Jungkook pevně stiskl rámeček fotky v rukou ve snaze se dotknout vzpomínky, která by alespoň zčásti uklidnila jeho smutek, a touhu po dosažení míru ve své duši. Ty časy, kdy líbal Taehyungova líčka, byly pryč, zbyly mu jen ony momenty, které nosil všude s sebou. Teď zůstanou v propasti zapomnění. Myslel si, že je dostatečně silný, aby unesl bolest, ale mýlil se. Tak šeredně se mýlil, že mu to přišlo ironické. Ten kus ještě živého orgánu měl v plamenech bolesti, které kolem něj vesele tancovaly, jako by se mu chtěly vysmívat.

Tma naplňovala celé obrovské sídlo, po kterém nikdo již dlouhou dobu neprošel s úsměvem na tváři, a ukrývala černovlasého pod rouškou tmy, jako by ho chtěla ochránit od té strašné samoty, která svírala jeho srdce. Zahrávala si s jeho dýcháním a ovládala ho podle svého mínění. Prožíval tolik věcí najednou, že nevěděl, které z nich měl věnovat svou pozornost, protože se cítil bezvládný a neschopný udělat cokoliv jiného, než jen v žalu vzpomínat na svého andílka.

Jungkook mohl jen sedět a tiše sledovat, jak ho ten pocit sžíral u konečků nervů.

Co právě teď dělal Taehyung? Díval se na něj shora? Pozoroval, jak se trápí kvůli jeho absenci? Toužil stejně jako on se s ním setkat a navzájem se dotýkat? Chtěl vidět jeho bolestivé trápení? Nezapomněl na něj? Jak musel vypadat? Měl stejně krásnou tvář nebo se mnohem více třpytila na jasu slunce? Pokud byl vyvolen z ostatních andělů, znamenalo to, že byl oděn do bílého roucha? Určitě musel působit nevinněji a vynikat svou božskou tvářičkou, takže proto si ho Bůh oblíbil a utrhl ho od domova?

Volnou rukou si zajel do vlasů, které mu již skoro padaly na ramena, a sevřel je v hrsti. Dělával si srandu z ostatních lidí jen proto, že jsou slabí, i když on sám se jen schovával za maskou neohroženého ďábla. Ve skutečnosti měl křehké srdce jako ze skla, které se díky Taehyungově odchodu roztříštilo na maličkaté střepy. Nechal ho na zemi s takovou strašnou bolestí. Kdyby si mohl něco přát, bylo by to poslední vydechnutí ve stejnou chvíli. Společně by zestárli v lásce a pokoji.

Uklidnil by ho zvuk klepání bot o mramorovou podlahu na chodbě, když za ním jeho milenec přibíhal a věšel se mu kolem krku pokaždé, když přišel z práce. Zlatem by zaplatil za možnost zlíbat jeho jemné tváře a opět ochutnat jeho sladké rty. Ten jeho zatraceně krásný úsměv by stál i všechny drahokamy. Žádná nerostná surovina nebyla dostatečně drahá na to, aby mu vynahradila pocit, který mu mohl dát jen jeho milenec.

Jakmile zavřel oči, viděl Taehyungovy rozšířené oči a jeho nehybnou tvář, když padl k zemi. Ta představa se stala jeho noční můrou, Jungkookovo srdce bylo ještě v tu chvíli poblázněné z překvapení snubního prstýnku v rukou mladšího, že nestihl pohotově reagovat. V šoku sledoval, jak se jeho milenec snaží nadechnout a bez duše mu padá do náruče. Ta bezmocnost, že nemohl udělat absolutně nic, aby ho vrátil zpátky, ho dráždila na smyslech a nutila plakat nad vlastní neschopností se zachránit.

Však měl pravdu, mohl si za to sám. Jak ho vůbec mohlo napadnout vzít svého milovaného na tak velkou akci a nechat ho ve společnosti tolika lidí, kde byl výskyt nepřátel pravděpodobný. Bůh ho potrestal za jeho nezodpovědnost a bezohlednost. Ani anděla, který mu byl seslán, aby mu ukázal světlo života a krásné stránky milované lásky, nedokázal ochránit. I když disponoval s několika muži, vlastnil několik drahých nemovitostí a jeho finanční účet se s každou vteřinou zvyšoval, byl chudý po pocitu žití.

Tantalova muka by nebyla daleko od jeho pocitů. Jakmile vztáhl ruce nad hlavu, aby se směl dotknout Taehyungových jemných rtů, zmizely mu před zraky. I Taehyungova ruka, za kterou ho chtěl chytit a již nikdy nepustit, zmizela v hlubinách jezírka, v němž stál. Jediné, co mu zbývalo, byla nekončící bolest v jeho nitru. Raději by zevnitř krvácel, než aby trpěl takto.