Anaid Viguité: Zrozena v pekle (1. díl) ✓

》 Prolog《

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat uživatelce EBBubeliny za to, že mi pomohla a poradila s povídkou Vzácná krev. Děkuji :)

-------------------------------------

Blížili se Vánoce. U velkého mahagonového stolu seděla malá černovlasá dívka s nezvyklýma fialkovýma očima. Upřeně sledovala vysokého svalnatého muže, sedícího naproti ní. Dívka se netrpělivě ošila na židli.

Do místnosti vešla drobnější černovláska se stejnýma fialovýma očima a v rukou nesla talíře naplněné po okraj steaky a bramborovou kaší. Dívka upřela zrak k jídlu a olízla si rty.

Žena rozložila na stole tři talíře. Poté se posadila vedle svého manžela. Dívka již nedokázala déle čekat a uchopila vidličku. „Anaid! Nejdřív modlitba." Místností se ozval hrubý hlas dívčina otce.

Dívka lehce přikývla a uchopila matku za ruku. Otec se začal hlasitě modlit. „Děkujeme ti, Bože, za dobré jídlo..."

Modlitba skončila a Anaid se s chutí pustila do jídla.

V polovině večeře se ozvala ohlušující rána, až se dívka začala dusit jídlem. Matka se vyjeveně koukla na svého muže. Ten jen přikývl a zašeptal: „Je tady." Žena polkla a uchopila Anaid do náruče.

Vyběhla do kuchyně a schovala vyděšenou dívku pod kuchyňskou linku. „Pššt, Anaid. Ani slovo. Až bude vhodná chvíle, přijdu si pro tebe." Poté, již plačící Anaid, políbila na čelo a zmizela zpět do jídelny.

Plačící dívka zavřela oči. Z jídelny se ozval matčin zděšený výkřik a poté další a další. Anaid si zacpala ouška drobounkými prstíky, jako by chtěla zmizet z tohoto světa.

Nepomáhalo to. Anaid stále slyšela matčin vyděšený křik. Ozvala se rána, jako by se lámaly kosti. Poté nastalo ticho. Dívenka si otřela mokrou tvář hřbetem dlaně a vyčkávala na matku. Netušila, že ta se už nevrátí.

Najednou se kuchyní ozvaly kroky těžkých bot. Dívka ani nepostřehla, že přestala dýchat. Před ní se objevil pár vysokých kanad. Muž odešel z místnosti a Anaid rychle vykoukla na záda odcházejícího vraha. Vysoký blonďatý muž se otočil a zadíval se do fialových očí vyděšené dívenky.

Jeho ostře řezaná tvář s modrýma očima barvy moře naháněla hrůzu. Zaschlá krev mu udělala cestičku z koutků úst k bradě. Vrah se na dívenku usmál a odhalil dva dlouhé ostré špičáky.

Poté neznámý zmizel.

Anaid vstala a oprášila si své růžové šatičky. Z hlavy nemohla dostat úsměv toho muže.

Rozhodla se najít své rodiče. Byla si jistá, že tu někde budou.

„Mamí! Tatí!" vykřikla dívenka a rozběhla se k rodičům, ležících bezvládně na zemi. Otec byl ponořený v kaluži jeho vlastní krve. Anaid se rozběhla k matce.

Uchopila její dokonalou tvář do ručiček a položila si ji na klín. Z očí ji vytryskl další potůček slz. Tentokrát se je však dívka s havraními vlasy nesnažila zadržet.

Do místnosti vstoupil postarší vysoký muž s očima barvy noci. Zadíval se na dívenku plačící nad tělem své matky.

„Ach, Anaid." povzdechl si a vydal se elegantními kroky k dívce. Vzal ji do náruče, avšak Anaid se pěstičkami bránila a tloukla muže do ramenou.

Ten však ignoroval vzdorující dívku a zadíval se na muže ležícího v kaluži krve. „Jacku, svoji rodinu si měl chránit lépe. Věděl si, že to přijde. Tvoji dceru vychovám tak, jak si mi poručil a naučím ji, jak se chovat a jak přežívat."

Muž se otočil na dívčinu matku a jen zakroutil hlavou. Poté se začal věnovat bránící se dívence.

Zadíval se na ní temnýma očima. Její fialová očka se upřela na muže a její ručičky přestala mlátit do mužova ramene. Neznámý se usmál a tím odhalil své upíří tesáky.

„Postarám se o tebe a vycvičím tě tak, jak si to tvůj tatínek přál." Upír pohladil dívku po černých vlasech a vypařil se i dívkou do temnoty noci.

-----------------------------------------------------------------

Ahojky! :D Tohle je má nová povídka a je psána úplně jinak. :)

A jak se Vám? Těšíte se na další? :)