Anaid Viguité: Zrozena v pekle (1. díl) ✓

》"Těší mě."《

Malou místnost ozářenou pouze paprsky ranního slunce zdobila dvě smetanová křesla a postel stejné barvy. Dívka tmavé pleti seděla na jednom z křesel a držela ruku bezvládně ležící černovlásce.

Po místnosti stále pochodoval vysoký černovlasý muž, vždy od jedné stěny ke druhé, jako tygr v kleci, a vyčkával na Anaidino probuzení.

Obvaz na dívčině krku se začal znova barvit do rudé barvy.

„Destiny, dojdi, prosím, pro další obvaz. Děkuji."

Dívka tmavé pleti, Destiny, smutně koukla po stojícím upírovi a vydala se ven z místnosti. Anaid poklidně oddychovala a dále ležela nehybně na posteli.

James se usadil na křeslo vedle dívčiny postele a trpělivě vyčkávala na příchod Destiny. Najednou zpestřil. Anaidina ruka se nepatrně pohnula.

Upír rychle vstal a koukal se na probouzející dívku. Anaid znovu pohnula rukou a poté otevřela své fialové oči do menších škvírek.

Do místnosti se vrátila Destiny a podala menší zabalený obvaz upírovi, upřeně sledujícího Anaid.

Dívka otevřela oči doširoka a upřela svůj pohled na snědou dívku stojící vedle jejího přítele. „Dez..." Pokus vyslovit jméno své kamarádky zazněl spíše jako zachraptění. Destiny se na Anaid usmála a přistoupila k ní.

James se zatím neochotně chopil převázání dívčina krku. Dělalo se mu z toho špatně a sotva se držel na nohou. Odkryl prosáklý obvaz a barva jeho pleti zesvětlala o tři odstíny na téměř sněhovou bílou.

Destiny držela Anaid za ruku a hladila ji po kloubech.

„Tak jsme se o tebe báli." Poté mladá dívka uklidňující Anaid vzhlédla k bledému upírovi, „Můžu s tebou mluvit?"

Lehké kývnutí a upír už musel spěchat za Destiny, držící ho za ruku. Zavřeli za sebou dveře, ale Anaid slyšela celý jejich rozhovor.

„Jak jí to řekneme?" Dívčin sametový hlásek byl velmi tichý, až skoro neslyšitelný.

„Jednoduše. Přijdeš za ní a řekneš jí to. Nic těžkého. Buď to přijme, nebo bude hodně, ale hodně, naštvaná."

„Kdo říkal, že to udělám já?"

„Já to řekl. Jsem upír, prokrista. Mě zabít může, vždyť můj druh loví. Ale tebe..."

„Fajn. Řeknu jí to já. Mimochodem......ta rána potřebuje zase vyčistit."

Destiny si rezignovaně přisedla do nejbližšího křesla a pohledem vraždila upíra. Anaid byla zmatenější než kdy dřív. Doufala, přímo se modlila, aby nešlo o Liama. Dostal se jí pod kůži, a ona si toho byla vědoma, i když si to nepřipouštěla.

„Ehm... Anaid?" Fialové oči se střetly s kaštanovýma a prosily, ať to řekne rychle.

Lovkyně se pokusila posadit. Zatočila se jí hlava a ona znova ulehla do vyhřáté postele. Však nevzdala to. Druhý pokus už byl lepší a ona se udržela v sedě. Její zápěstí bylo zdobeno oranžovým nemocničním páskem.

„Co to?"

„Anaid, nech mě ti to všechno vysvětlit." Destiin zářivý úsměv by odzbrojil i toho nejkrvelačnějšího upíra světa. Lovkyně lehce přikývla a zahleděla se do kaštanových očí.

„Ta rána od Nicolase. No. Ona se nezahojí. Zůstanou ti tam jizvy. S Jamiem jsme dlouho hádali, proč tomu tak je, a nakonec jsme nepřišli na nic."

Jamie. Úplně zapomněla na Jamesovu starou přezdívku. Až jí to vykouzlilo lehký úsměv na tváři.

„A abych ti odpověděla na tvoji otázku. Na ulici jsem tě sice našla, ale o pár sekund později tam přiběhl nějaký děda a zavolal záchranku. Odvezli jen tebe, toho démona si nevšimli. A dalo nám dost práce tě v takovémhle stavu dostat z nemocnice."

„Liam, Anaid vydechla jeho jméno, „co je s ním?"

„Ten démon? Nejdřív jsem ho chtěla zabít, ale ty jsi furt opakovala Pomož Liamovi. Tak jsem ho dostala sem a ošetřila. Bude v pořádku. Jen ho asi dlouho bude bolet hlava."

Lovkyni se na tváři vykouzlil další lehký úsměv.

Za hodinku už obě lovkyně seděli v kuchyni a popíjeli kafe.

James musel odejít. Údajně pracovní záležitosti.

„Tak a co bude teď? Seznámíš mě s tím tvým přítelem, až se zotaví?"

„S Liamam? On není můj přítel!" Obě dívky se začaly smát, až se Dez povedlo rozlít kafe.

„Počkej, Dez, uklidím to."

Lovkyně hbitě vyskočila ze židle a uchopila utěrku, kterou setřela nahnědlou loužičku, tvořící se pod Destiinim hrnkem.

„Tak povídej, Anaid. Kdo je to?"

„Liam je démon, který si mě najal na vraždu jednoho upíra, co mu zabil rodinu. A jelikož nemá nikoho, nechala jsem ho bydlet tady."

Z chodby se ozvaly kroky mířící do kuchyně. Poté se ve dveřích objevil zdroj hluku. Blonďák upřel své smaragdové oči na lovkyně, sedící u kávy.

„Taky bych si dal..." zamyslel se, ale to už Anaid znova vyskočila ze židle a nechala vařit vodu v konvici.

„Než se ti udělá, chtěla bych Vás seznámit. Liame, toto je Destiny Collins. Destiny, Liam Nelson."

Liam neochotně vykročil k lovkyni, která mu podávala ruku.

„Těší mě."

„Mě taky."

---------------

Omlouvám se, že dnešní kapitolka je o ničem :/ Chtěla jsem se rozepsat, ale jaksi mi už teď vycházely 3 stránky, tak zbytek nechám na příští středu :DD

A teď otázky. Co si myslíte, že se stane? Spřátelí se Dez s Liamem, nebo se budou snažit navzájem zabít? :)