Spravedlivá válka - SNARRY ✔

8. kapitola

Harry se zarazil. A zamyslel. Ten chlap měl vlastně pravdu. Zatraceně. To nemohl myslet vážně! Vzpomínal si na tu dobu, jako by to bylo dnes. Když se rozhodl odejít, přesycený záští, despektem a nenávistí, neuvědomil si, že přestal myslet na bolest, kterou mu přinesla válka. Myslel jen na to, jak nenávidí toho chlapa.

Tváře v jeho starých nočních můrách se přetvořily na tu Snapeovu. Měl deprese, protože si připadal nečistý, zneužitý a slabý. Ale něco v tom všem ho nutilo se tomu vzpírat, protože odmítal prohrát s někým, jako byl Snape. S bastardem, který v něm vzbudil touhu se nepoddat, dokázat, že má nad svým osudem moc. Severus Snape v něm probudil impuls, díky kterému se posunul dál.

Znovuzrození z tak silné emoce jako bylo hluboké opovržení, změnilo směr jeho života. Chtěl tomu zlořečenému obrazu ve vlastní hlavě dokázat, že je lepší než on a že ho nikdy nezlomí. Žal, který mu do té doby koloval v žilách, nahradil vztek. Ta odporná zkušenost ho zocelila.

Chvíli uvažoval i nad pomstou, ale nakonec se mu život obrátil vzhůru nohama. Až posléze nezbyl ani ten vztek.

Nakonec mu do života vstoupil Wade. Měl syna, kterého nade vše miloval, a už dávno zapomněl na to, že by měl myslet na všechny blízké, kteří kvůli němu zemřeli. Za své štěstí paradoxně vděčil tomu bastardovi. Ani nedokázal slovy vyjádřit, jak moc to bylo zvrácené a nechutné. A neuvěřitelné. Ale bylo to tak.

Mohlo to být snad ještě víc zvrhlé? Vážně tohle Snapeovi přišlo jako rozumná metoda, jak docílit svého? Nevěděl, jestli je mu toho chlapa líto, nebo je mu ještě víc odporný. Pokud takto přemýšlel a nedokázal přijít s ničím pozitivním, jaký asi musel mít sám život? A kdo ví, co v dobách své kariéry špeha musel všechno podstoupit. Ale to ho přece neomlouvalo!

Přivřel oči. Vybavily se mu ty ohavnosti, co mu říkal. Doteky, co nebraly ohled. Zvedl se mu při tom pomyšlení žaludek, ale ustál to. Bylo to jen představení? Nebo v tom Snape měl zvrácené potěšení? Vzrušil se. Není to důkaz? Bylo to přirozenou cestou? Věděl, že na to existovala kouzla. Zatraceně!

Těžko se věřilo, že by mu chtěl pomoci. Ale pokud ano, znamenalo to, že v sobě léta pěstoval mylnou představu o jeho charakteru. A opravdu se ho teď snažil před sebou samým omlouvat?

Ten šmejd ho znásilnil! Vzal si ho proti jeho vůli. Sotva dokončil školu. Byl v podstatě ještě dítě. Pokud ne podle zákona, tak duší stále ano. Neposkvrněné dítě k tomu. S patetickou potřebou si dávat všechno za vinu a se snahou skončit vlastní život, který sotva začal.

Otevřel víčka. Snape si ho mlčky přeměřoval a Harrymu se třásly ruce. V tom sinalém výrazu bylo vidět, že to myslel upřímně. Ačkoliv byl profesor vždycky mistrem přetvářky, něco v jeho očích prozrazovalo, že toho hluboce litoval. Vlastně si Harry nepamatoval, že by ho někdy viděl tvářit se podobně. Snad jen ten večer, kdy zemřel Brumbál. Když zabil Brumbála. Někdy holt věci vypadaly jinak, než jaké byly ve skutečnosti. Ve všech situacích, kdy měl Snapea za nepřítele, se ukázalo, že byl vlastně nevinná oběť.
Tak tady ale rozhodně oběť nebyl! Jak by mu mohl někdy takovou věc odpustit? I kdyby ji vykonal v dobré víře. Tohle se přece nedá udělat v dobré víře! Byl zmatený. Nevěděl, co cítit. Co si myslet. Jak jednat. Chtěl Snapea do konce života nenávidět, ale po tomto doznání si uvědomil, že už to nejspíš nezvládne. Nebo ne tolik jako dřív.

A možná, že kdyby Harry před těmi lety zbaběle neutekl, poznal by celou pravdu a následky by se vyvrbily trochu jinak. Ne, že by mu to k něčemu v jeho stavu bylo, ale možná by se mu žilo snáz bez výčitkami nabobtnalou tíhou na hrudníku. Je to jen předpoklad. Nejspíš by se nedokázal postavit svému strachu tak jako tak.