Spravedlivá válka - SNARRY ✔

15. kapitola

Minerva McGonagallová byla první z učitelského sboru, kdo se dozvěděl pravdu o Wadeově původu. Ředitelka se zbytečně nevyptávala a překvapivě se nad tím ani nepodivovala, pouze Harrymu s úsměvem na tváři pogratulovala. A Harry by se dokonce vsadil o svůj měsíční plat, že na něj dokonce mrkla okem.

Mezi ostatními to bylo takové veřejné tajemství. Nemluvilo se o tom, ale Severus s Harrym tušili, že už se o nich dávno šuškalo a jejich syn, byť dodržel slib a nikomu nic neprozradil, nedokázal udržet netečnou tvář kdykoliv je viděl spolu. Co si studenti nebo ostatní profesoři domysleli, zůstávalo ve hvězdách. I když si nejspíš ani nebylo moc co domýšlet, koneckonců pravda bila čím dál víc do očí.

Navzdory tomu kdyby je někdo postavil před hotovou věc a chtěl přiznání, Harry Potter by nic nezapřel. Možná by to i hrdě přiznal. I tak se snažil netlačit na pilu a nechat věcem volnější průběh.

Čas utíkal tak kvapně, že sotva Harry popadl dech, byla půlka března, za nimi Wadeovy dvanácté narozeniny. Tak byl zase o rok starší. Kdyby tak šlo to dospívání zastavit. Byl zase o něco vyšší, vytáhl se a skoro začínal být vysoký jako Harry. Začínal mu hrubnout hlas a Harryho polilo horko při představě, že bude jednou znít stejně sametově jako ten Zmijozelův.

Oslava byla jiná než všechny ty předešlé, protože tentokrát si všichni tři udělali výlet na Příčnou ulici, kde společně poobědvali, nakoupili hromadu dárků a navštívili Weasleyovic krám s kejklemi. Synova nadšená tvář byla k nezaplacení, to bez debat. Každopádně vidět Severuse Snapea, jak se se zájmem a profesionálním entuziasmem probírá předměty - pro něj - nevalného charakteru, celý den ještě víc projasnilo.

Wade, ačkoliv se tvářil, že je jenom do počtu, byl se svými pokusy dát svoje rodiče dohromady neoblomný. Harryho to na jednu stranu dojímalo, na druhou stranu mu to nebylo příjemné, neboť věděl, že to musí být protivné lektvaristovi. Harry zkrátka jen zklamaně přihlížel tomu, jak se mu to nedaří. I přes všechny ty jeho snahy věděl, že k tomu nikdy nedojde. To by přeci museli chtít oba dva. A možná, že Severus někoho někde měl. Nikdy o tom nemluvili, ale spíše proto, že se to zdálo nevhodné. Takže se Nebelvír taky nikdy neptal. Jeho kolega byl vždy dost uzavřený člověk a o jeho osobním životu se nikdy nic nevědělo. S nikým o něm nemluvil. A pokud přeci jen, tak Albus Brumbál už to rozhodně nikomu nepoví.

°°°

Během května se počet jejich společných výletů do Prasinek znásobil. A častokrát se stávalo, že se Wade nenápadně někam vytrácel, i když oba dva otcové věděli, že syna nakonec najdou v knihkupectví, kde už byl skoro jako doma.

Harry seděl na lavičce a vystavoval obličej jemnému májovému vánku. Ve vzduchu byla cítit příjemná vůně kvetoucích rostlin. A v korunách stromů to žilo navrátivším ptactvem. Čekal, až se k němu připojí Severus, jako to dělával každý víkend. Wade překvapivě nebyl zase k nalezení, a když si Nebelvír všiml, jak se k němu starší muž z dálky přibližuje, pousmál se. Severus v dlaních držel dva kelímky, zřejmě s máslovým ležákem. To samo o sobě v Harrym vyvolalo ten známý lechtivý pocit na dně žaludku, protože Severus na něj myslel. Na jeho pohodlí, potřeby a zřejmě mu chtěl udělat nejspíš radost. Ale to ještě nic neznamenalo, že? Jen běžnou přirozenou pozornost vůči druhému člověku. Příteli.

I tak si kladl dost důležitou otázku. Kdy vůbec Severus Snape za svůj život byl pozorný? A ke komu? Protože to nebyl scénář, se kterým by se za svých studentských let setkával. A rozhodně mu ani nikdo z jeho známých o dobrotě jeho srdce a nezištnosti nevykládal. I když to samozřejmě po válce vyplavalo všechno na povrch.