Spravedlivá válka - SNARRY ✔

9. kapitola

„Promerlina," zprudka se postavil na nohy, až poskočil stůl, za nímž seděl. „To přece nemůže být pravda."

Vysmekl se a bez účasti za sebou zanechal stůl vytočený nakřivo. Několik spadlých pergamenů na zemi ignoroval jakbysmet. V tuhle chvíli byla jen jediná věc, která ho zajímala, a podle toho konal.

Čtyřmi spěšnými kroky se přesunul ke knihovně, aby si tam vyhledal knihu. Když se mu ji poté podařilo najít, chvíli v ní listoval, aby vyhledal příslušnou kapitolu. Měl povědomí o tom, co hledá a byl si téměř jistý tím, co sám vydedukoval, ale chtěl si to potvrdit.

Zatímco se mu podařilo nalistovat kýžený článek, snažil si i po těch letech vzpomenout, jak to bylo před dvanácti lety. Tehdy měl staré zásoby lektvarů, do nichž během války kvůli silnějšímu efektu přidával ingredience, které v originálních recepturách nebyly. Normálně neměly žádné další vedlejší účinky. Až na... Kouknul do knihy a nervózním pohybem přejel prstem na samý konec dvojlistu. Zděšeně svazek zaklapl a vložil zpátky na místo. Zavřel víčka. Teď musel přemýšlet racionálně.

„Larvy hvězdic, slza dospělého fénixe, ano. Dračí kůže, bezoár, vylisované listy z mandragory. Ano. Salazare, Salazare!" odříkával si jako modlitbu složení lektvarů. Divoce se mu rozbušilo srdce a měl pocit, že nemá v plicích dostatek kyslíku.

„To není možné. To je jen hloupá shoda náhod. To přece nemůže..."

Všechny souvislosti do sebe ale zapadly jako kousky puzzle a vytvořily konečně čirý nezaměnitelný obrazec. V hlavě sesumíroval další ingredience, které na sebe ve výsledku nečekaně reagovaly.

Jak mohl být tak hloupý? Jak mu tohle mohlo uniknout? Byl mistr lektvarů, zatraceně!

Vykouzlil tempus. Ještě nebylo tak pozdě.

Třebaže ještě nebylo po večerce, nehleděl na to, že potkává studenty na chodbách a utíkal. Rozhodně tím vzbudil pozdvižení, protože bylo obecně známo, že Severus Snape neběhá. Severus Snape se nebezpečně přesouvá, zatímco za ním démonicky vlaje jeho černý hábit. Ale nebral na to ohledy, a když se konečně dostal do kýženého cíle, ani dvakrát se nerozmýšlel a rovnou zabušil na dveře naléhavě pěstí.

„Ano, ano, sakra práce, už jdu. Vždyť nehoří!" houknul ke dveřím Harry a zvedl se z křesla.

Drobné siluetě za ním vyletělo obočí do čela a Harry se otočil se slovy: „Ta kniha je asi vzadu v knihovně, zkus se podívat tam."

„Dobře."

Mladý profesor přešel ke dveřím, aby čelil svému neurvalému hostovi. Jakmile je otevřel, skousnul si rty. Severus Snape mu ani nedal šanci zareagovat a pozval se dovnitř sám tím, že svižným pohybem vplul do místnosti jako uřícený tajfun. Při tom bezohledně vrazil do Harryho, který zády vrazil do dveří.

Pan domácí za nimi zavřel, protože očekával nějakou scénu a neměl zájem na tom, aby to bylo slyšet až na chodbu. Zamračil se a zkřížil ruce, zatímco čekal, až Snape spustí svoji tirádu. A když se dobrých pár vteřin stále nic nedělo, přičemž se ten chlap těkavě rozhlížel po jeho bytě, přesunul se Nebelvír ke stolu s čajem. Nalil si do šálku a se záměrem hlasitě usrkl, aby získal mužovu pozornost.

Snape se na něj zlověstně otočil. „Tak vy si tu v klidu popíjíte čaj, Pottere?"

„Jo. Je výborný. Dáte si taky?" věnoval mu falešný úsměv. Provokace toho protivy ho nikdy nepřestala bavit. Mělo to vždycky něco do sebe.