It's not a secret anymore [Hiddleston CZ FF]

10. déjà vu

Vypla jsem zvonicí budík a s vrčením se otočila na druhý bok. „Ještě deset minut“ zamumlala jsem, ale v zápětí jsem vyskočila z postele. Dneska je ten den !

Došla jsem do menší kuchyňky a udělala si kafe, vlastně dvě ještě jedno pro tu spící krásku na gauči.

Věděla jsem že to dneska bude i pro Leslie náročné. Jak po včerejší cestě tak hlavně i z důvodu posunu času, člověku trvá než si zvykne že je tu o šest hodin víc.

Schválně jsem ji nechala spát dýl a kdybych měla jistotu že mi tu nic nepodpálí nechala bych ji tu celou dobu, ale nehodlala jsem riskovat.

„Hej vstávej, za chvíli musíme jít“ drcla jsem do ni. Překvapilo mne že se Leslie skoro bez keců zvedla a začala se chystat, přišlo mi však že už to dělala automaticky stále ještě vypadala dost unaveně. Tak to nevypadá že bychom dneska ještě po práci se měli vydat na trip po Paříži.

Protože Leslie trvalo dost dlouho než se nachystala za rychlé chůze plné hloupých řečí jsem došli ještě do místní kavárny pro snídani. U nás v práci byla taková tradice že každý donese snídani, každý den jsme se střídali s ostatními a k mé smůle dnešní den byl na mě. Nevadí mi to ale jak říkám nestíháme.

Vzala jsem krabici všemožných koblih a asi deset káv.

Když jsem vycházela z kavárny něco mě donutilo se otočit, zaprvé to byla Leslie, která si musela odskočit na záchod a zadruhé to byla odcházející osoba z kavárny. Někoho mi připomínala... vypadala jako...ne to ne. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se přemýšlet nad něčím jiným.

Do studia jsem pomalu vběhla, ale i tak jsme přišli pozdě. Už asi půl hodiny se zkoušelo.

Když jsem viděla naštvaný pohled Betty věděla jsem že je zle. „Sakra !“ na prázdno jsem polkla a s hraným úsměvem k ní došla.

„Já se strašně moc omlouvám za zpoždění může za to osoba za mnou, ale mám snídani“ podala jsem ji kafe na usmíření a také krabici koblih. Její výraz trochu změkl a pohledem měřila osobu za mnou. „Betty tohle je moje kamarádka Leslie včera mě nečekaně přepadla, Leslie tohle je moje šéfka Betty“ zdvořile se pozdravili a podali si ruce. Pak mi Betty pokynula že můžu jít.

Úlevně jsem se sesunula na židli a Leslie vedle mě.

„Páni z té ženské jde strach“ otřásla se. Jo a měla pravdu. Betty je fajn, ale když nejde něco podle plánu je to s ní peklo a umí si u lidí dobře vybudovat respekt.

Po asi patnácti minutách kdy jsem hltala každé slovo do mě Leslie znuděně šťouchala.

„Můžeš toho laskavě nechat ?“ otočila jsem se na ni a spražila pohledem. „Promiň ale já myslela že to bude něco zaživnějšího, vždyť ten text už čte po čtvrté a stejně jí to není dobré“ ukázala na Betty a znuděně si opřela hlavu o loket. „Tak promiň že to teprve dneska začali zkoušet a vůbec nevím co jsi od toho čekala, nemusela jsi tu vůbec chodit“ ohradila jsem se na ni možná až moc podrážděně. Leslie se uraženě otočila a už mezi námi bylo ticho. A já se konečně mohla soustředit na hru.

Když s nima Betty byla vcelku spokojená poslala je si sednou na scéně zůstal jen Montek. Nemám tušení jak se ti lidé okolo mě doopravdy jmenují. Věděla jsem že teď je na řadě Romeo ale nikde jsem ho nemohla najít.

Betty si naštvaně poklepala na hodinky a něco zabrblala. Pak jen pohodila rukou a vyhlásila všem pauzu.

Drcla jsem do Leslie, která pozvedla hlavu. „Už je konec ?“ zmateně se na mě podívala, usmála jsem se tomu ale nijak to nekomentovala. „Ne máme teprve pauzu, nechceš se projít než mi tu usneš ?“ přikryla a pomohla jsem ji na nohy.

V mezi pauze jsem ji provedla po celém divadle a ukazovala jí co jsem tu vlastně dělala za práci.

„Ještě jsem pomáhala navrhovat kostýmy, věř mi bude se ti to líbit jen teď se zkouší ale na představení tě určitě pozvu tak ne že nepřijdeš“ naoko jsem se na ni zamračila. „Ehm no víš nevím jak budu mít lékařské prohlídky a třeba bude povodeň nebo spadne meteoroid nebo tak něco, takže nic neslibuju“ zasmála jsem se a zároveň protočila oči, no jo klasická Leslie.

Vrátili jsme se zpátky na místo kde všichni ještě popíjeli kávu a pojídali koblihy. Leslie si samozřejmě také vzala a podala mi jednu.

„Omlouvám se za zpoždění, ale je vážně těžký se tu vyznat“ ozval se hlas. Až moc povědomí hlas. Můj pohled spočinul na toho již se omlouval, tu chvíli jsem vdechla zbytek koblihy a snažila v sobě potlačit dušení. I Leslie se vedle mě napnula a věnovala mi pohled. No ty vole !

Seděla jsem jako socha přibitá na místě a sotva dýchala.

A přesto jsem se nedokázala přestat na něj dívat. Vypadal jinak delší vlasy a nechal si narůst vousy a na očích měl černé brýle. Černý oblek obepínal jeho skvěle vypracované tělo a mě v hrudi začalo být srdce o něco rychleji.

Betty s ním horlivě diskutovala a Tom jen s úsměvem přikyvoval. Betty se zdála značně v klidu na to jaké měl zpoždění, ale věděla jsem moc dobře jak Tom působí na ženy.

Chtěla jsem splinout se židlí, na které sedím.

Jakoby vycítil že se na něj všichni dívají a projel všechny svým pohledem. Zastavilo se mi srdce když se podíval na mě. V jeho očích se značně zračilo překvapení, zasekla jsem se v jeho modrých očí, které mě neustále strašili ve spaní, a nedokázala se od nich odtrhnout. Zažila jsem něco jako déjà vu jen on a já jako za starých časů.

Překonala jsem se a sklopila pohled na zem, najednou se zdála být tou nejzajímavější věcí na světě. Neustále jsem na sobě cítila jeho pohled a nervózně jsem se ošila.

Nečekaně jsem se zvedla a nikoho tím vlastně nevyrušila, kromě dvou osob. „Musím na vzduch“ promluvila jsem k Leslie, která na mě upřeně zírala. Otočila jsem se a bez jediného pohledu do jeho očí se otočila a mířila si to ven.

Ok holka takže nádech a výdech, nádech a výdech. Je to v klidu, pohoda přece jsi se tak dlouho nesnažila zapomenout jenom abys po prvním pohledu podlehla. Zatřepala jsem hlavou a snažila se zahnat myšlenky na to jak mu to nehorázně slušelo.

Tohle byl snad osud nebo v mém případě karma a hodně pitomá karma. Pokud Tom hraje Romea tak na tom budu hodně špatně.

„Doprdele“ ulevila jsem si potichu. A neustále přecházela sem a tam.

„Soph ?“ otočila jsem se za hlasem a úlevně vydechla když to byla pouhá Leslie. Pokynula jsem ať mluví. „Nerušila bych tě ale Betty tě potřebuje“ přikývla jsem a vydechla přebytečný vzdech.

Protřepala jsem si ruce a s velkým nádechem se vydala zpátky dovnitř. Ještě mi na dveřích chyběl název vítej v pekle a bylo by to perfektní, protože uvnitř se nachází někdo komu patří mé celé srdce i přes všechny ty věci.

Je to tu Tom se vrací na scénu ! Sice se už potkali, ale čeká je ještě dlouhá cesta a spousta překážek, takže rozhodně nekončíme 😏😂.