It's not a secret anymore [Hiddleston CZ FF]

26. I have to make it

Jel jsem největší rychlostí jakou to šlo, a bylo mi jedno kolik pokud za to dostanu.

Jenomže štěstí dneska nestálo na mojí straně a zasekl jsem se v koloně. Podíval jsem se před sebe, neměl jsem nejmenší šanci se tam v nejbližší době dostat, asi se stala nějaká nehoda. Na letiště už to nebylo daleko.

Odstavil jsem auto na nejbližším odstavném pruhu a moc dobře jsem věděl že buď už to auto neuvidím nebo si ale hodně, hodně připlatím.

Zamkl jsem ho, pro jistotu, i když na tom už vlastně ani nezáleželo a běžel jsem jak nejrychleji jsem mohl.

Nemám nejmenší tušení kdy jí to letí a doufal jsem že ještě neletělo.

Když jsem doběhl na letiště, sotva jsem popadal dech. Ne že bych neměl fyzičku nebo tak, ale běžet asi deset minut v kuse sprintem dá člověku dost zabrat.

Věděl jsem že přes ostrahu se nedostanu a tak zbývala jen jediná možnost, dneska se evidentně ani finančně nedoplatím. Zatnul jsem zuby a rozešel se normálním tempem koupit si letenku.

„Dobrý den máte ještě letenku na nejbližší let do Londýna ?" řekl jsem na jeden nádech a doufal že mě mladší paní, spíš dívka slyšela .

Začala něco ťukat na počítači, připadalo mi to jako věčnost. Během toho všeho ještě žvýkala žvýkačku a to mě neskutečně štvalo.

„Omlouvám se, ale všechny letenky jsou obsazané“ pak ke mně poprvé vzhlédla a bylo na ní hned poznat že ví kdo jsem. „Vy jste Tom Hiddleston je to tak ?" přikývl jsem. Ano ví to. Nemohl jsem to vzdát vždyť jsem tak blízko ! „Moc vás prosím, určitě něco musí být volného, potřebuju... potřebuju si s někým promluvit“ dál ťukala na počítači a snažila se něco najít. „Je mi to opravdu líto, ale nic tu není volné. Potřebujete mluvit s jistou slečnou je to tak ? Má tu rezervovanou letenku.“ přikývl jsem a tajně doufal že mi přeci jen pomůže.

„Poslyšte nerada to dělám, protože mě nejspíš vyhodí z práce, ale můžu vás tam dostat. Na vezměte si to“ podala mi kartu, kterou mívají zaměstnanci. „Jen ji přiložte k terminálu a budete moct projít, ale až skončíte tak mi ji prosím vás vraťte.“ vzal jsem si ji. „Děkuju vám strašně moc“ usmál jsem se na ni, nebo si to aspoň myslím a opět se rozběhl abych to ještě stihl.

Doběhl jsem k místu kde lidé ukazují své letenky a pak si můžou jít v klidu sednou do letadla. Fronta k mému štěstí byla ještě dlouhá. Po chvíli pátrání jsem ji tam zahlédl. Sophie.

„Soph !“ zakřičel jsem.

Po chvíli otáčení se konečně podívala směrem ke mě, pak však hned odvrátila hlavu a pokračovala ve frontě.

Rozešel jsem se za ní, ovšem jsem nepočítal s tím že mi cestu zastoupí hlouček mých fanoušků, tedy spíš fanynek. Jedna se prekřikovala přes tu druhou a cpali mi do rukou různé papíry.

„Omlouvám se vám, ale opravdu spěchám.“ omluvně jsem se na ně usmál a snažil se okolo všech protáhnout. Neušly mi jejich zklamané pohledy, nemám rád když jsou mý fanoušci smutní a rád bych jim vyhověl, ale tohle nepočká.

„Soph“ zavolal jsem znovu. „Teď nemůžu Tome, můžeš mi potom zavolat až budu v Londýně.“ snažila se mě ignorovat. „Prosím dej mi minutu, jenom minutu.“

„Na co ?“

„Abych ti to vysvětlil“ chtěl jsem mluvit někde v soukromí, protože všude okolo nás byli lidi, a nemůžu si pomoct ale po tom co se nám stalo kdysi s novináři mám strach že tohle se k nim také dostane. Nechci zažít znovu to co minule.