It's not a secret anymore [Hiddleston CZ FF]

17. Tom

Předem upozorňuji že neumím psát kapitoly z mužského pohledu xd

O rok dříve :

Zavřel jsem dveře a bolestně sevřel ruce v pěst. Potřeboval jsem se uklidnit, snažil jsem se potlačit nutkání je znova otevřít a udělat všechno aby zůstala, aby mi vyvrátila že se mezi nimi nic nestalo.

I přes to že to řekla, viděl jsem ji na očích že si sama nebyla jistá, nedokázal jsem udržet svůj vztek na uzdě a řekl slova, která bych nikdy nevyslovil.

Přijde mi jakoby mi na hrudi stál obří balvan a bolestně mě píchá do srdce.

Cítím protivné slzy, které se mi drali do očí. Ne, sakra, ne ! Nebudu brečet, takovou slabost neprojevím, ne teď.

Rozešel jsem se pryč, pryč od té co ukradla mé srdce a ze všeho nejvíc se snažil neotočit a nejít zpět dovnitř a prosit za odpuštění.

Ten stejný večer když jsem přišel domů a ona tam nebyla jsem vytáhl starší láhev skotské a pořádně si přihl. Skončilo to tak že jsem vypil více než půlku láhve a byl jsem rád že dokážu vůbec sedět na zemi.

Když jsem vstával že to zabalím a půjdu si lehnout, všiml jsem si prstenu a letenky na stolku. Něco se ve mě zlomilo, nevěřil jsem že bych mohl být ještě více zničen, ale bylo to tak, slzy se mi nekontrolovatelně kutáleli po tvářích a já se snažil zadržet hlasitý vzlyk. Rukou jsem si prohrábl vlasy a vzal do ruky fotku, která stála také na nočním stolku.

Ostře mě bodlo u srdce když jsem se na ni zaostřil svůj zrak. Byl jsem na ni já a Sophi. Oba jsme se upřímně usmívali a i když mi předtím vadilo že nás fotí později i teď jsem byl za to rád. V návalu vzteku a smutku jsem s ní mrskl o nejbližší zeď, sklo z rámečku se rozbilo na spousty malinkých střepů a dřevo se zlomilo vejpůl.

Otočil jsem se ke schodům ale pak se zastavil, jakoby mi něco říkalo že tu fotku tam nemůžu jen tak nechat, zhluboka jsem se nadechl a došel k hromádce střepů, vyndal jsem z nich naše společnou fotku, která byla vcelku a v pořádku.

Zavřel jsem ji hluboko do šuplíku, stejně tak i své vzpomínky. Ale tu noc jsem nedokázal usnout.

Později jsem svých činů začal litovat. Každý den jsem se opíjel a jednou se nekontroloval, sáhl jsem po mobilu a automaticky vytočil její číslo, potřebuju slyšet její hlas, potřebuju slyšet její kárání že nemám pít, ale jediné co se na druhé straně ozvalo bylo "volány účastník je nedostupný, prosím zavolejte později" zkoušel jsem to tři dny, ale už jen z toho důvodu že jsem chtěl vědět že je v pořádku. Stres ve mě narůstal když se každý den ozvalo to samé. Nejhorší na tom bylo že jsem neměl nejmenší tušení kde je, prostě jsem ji vyhodil ani nevím u koho je. Napadla mě jedna možnost ale vím že tam by nešla ani kdyby měla být pod mostem, tak kde sakra může být !

Když jsem volal Leslie řekla mi že ani nevěděla že jsme od sebe, nervózně jsem podupával po bytě a nevěděl co mám dělat, jestli se jí něco stalo bude to moje chyba.

Vyrušil mě Ben, který se se mnou chtěl sejít.

Vše jsem mu řekl a nezdál se že by se tvářil nějak překvapeně, později mi vysvětlil že se nemusím bát že ví kde Soph je a že je v pořádku, víc mi neřekl prý si to tak nepřeje.

                           ...

Když se konal den premiéry byl jsem rozhodnut že na ni nepůjdu. Ale pak mě něco přesvědčilo tam přeci jen jít, možná ta neskutečná touha ji opět vidět. Jak se asi má ?

Dorazil jsem na místo premiéry a díval se po známých světle hnědých vlasech, nikde jsem ji však neviděl.

„Nepřijde“ promluvil ke mě režisér. Spolkl jsem své zklamání a měl chuť se otočit a jít domů, to si mě ovšem zavolala novinářka a já ji musel povědět jak moc je to tu skvělé. Když se mě zeptala na ni, bolestně se mi sevřelo hrdlo byl jsem v šoku sice jsem dokázal normálně komunikovat, ale uvnitř mě se odehrávala bouře všemožných pocitů.

                            ...

Dostal jsem možnost hrát v divadle Romeo a Julie v Paříži, vzal jsem to skoro bez mrknutí oka, stejně mě tu nic nedrží a navíc vypadnu na chvíli odtud.

Každý den už skoro rok mě ve snech straší děsné noční můry, spíš krutá realita. Zdá se mi totiž o ní, sny se mění ale konec je vždycky stejný nějak ji zabiju a je jedno jestli v návalu vzteku, smutku nebo dokonce i radosti, prostě vždycky umře.

Dnes se mi zdálo že jsme spolu byli na ruském kole, byl to skvělý večer. Usmál jsem se na ni a zandal ji neposedný pramen vlasů za ucho, sklonil jsem se k ní abych ji mohl políbit na rty, jako v těch jejích oblíbených romantických filmech. Když jsem se konečně dotkl jejich rtů vzdychl jsem ji do úst nad chuti jejich měkkých polštářků, tolik mi chyběla. Když jsem však v puse ucítil kovovou pachuť zamračil jsem se a odtáhl jsem se od ní, v očích se ji zračila čirá hrůza a snažila se polapit dech.

Snažil jsem se pochopit co se stalo a pak jsem uviděl že v rukou držím dýku celou od krve v jejím hrudníku. Vyděšeně jsem se na ni podíval a dýku rychle vytáhl. Bolestně sykla a snažila se ode mne dostat pryč. „Ne Soph, já to nebyl !“ křičel jsem na ni, podívala se mi do tváře s uhasínající jiskrou v očích. „Proč Tome, proč“ šeptala a pak své šedé oči pomalu zavřela a naposled vydechla....

Naštvalo mě že kvůli tak moc živému snu jsem zaspal první den na zkoušce a ještě k tomu se ztratil v městě co mi zatím nic neříká. Ale je to tu krásné to musím uznat.

Bavil jsem se zrovna s Betty...myslím a mezitím si prohlížel všechny přítomné v místnosti.

Nikoho jsem pořádně neznal ale pak jsem uviděl Leslie... cože, počkat. Přišlo mi to divné, proč je tu sakra Leslie ?! Ale když můj zrak spočinul na osobu vedle ní, která se krčila v křesle, na chvíli se mi zastavilo srdce. Ne to není možné. Díval jsem se do těch známých bouřkových očí, které si mě ustrašeně prohlíželi. Snažil jsem se potlačit pocit že se mi to vlastně líbí, rychle předemnou uhnula pohledem a po chvíli se zvedla a někam odešla. Sledoval jsem její záda dokud neodešla z místnosti.

Kdo ví co se ten den stalo, ale kdykoliv byla daleko, kdykoliv odjela pryč měl jsem neskutečnou touhu se za ní vydat.

Jedna má část ji chtěla odpustit a začít od znova, nebo možná i tam kde jsme skončily, ale ta druhá se nechtěla dostat do stavu, ve kterém jsem se před rokem ocitl, nechtěl jsem zažít opět tu bolest, kterou jsem v sobě cítil a stále cítím.

Happy birthday to me 🥳😂. Už jsem zase o rok starší, no hrůza 😬😂.

Máme tu i něco z pohledu Toma hurá, ale to ještě není všechno myslím že se s kapitolou z jeho pohledu přeci jen ještě setkáme.