Neslušný návrh

Ztráta

Rychle jsem přistoupila k jejímu lůžku a položila jí ruku na čelo. Bylo úplně ledové. S neskrývaným strachem, jsem se podívala do jejich vyděšených očí.
,,Pomoc," zachraptěla znovu a chytila mě za zápěstí. Neubránila jsem se ucuknutí pod tím ledovým dotekem.
,,Co si to jenom udělala?" Nebyla jsem si jistá, jestli jsem se ptala jí nebo sebe samé.
,,Já...umírám..." zachraptěla a pustila vyčerpaně mé zápěstí. Ruka ji bezvládně dopadla na lůžko.
,,Neumíráš. Budeš v pořádku, slyšíš mě? Tak slyšíš mě?" trochu jsem s ní zatřásla, když zavřela oči a její hruď se čím dál pomaleji zvedala. Věděla jsem, že musím jednat rychle.
,,Buddy!" zakřičela jsem, až mě zabolelo v hrdle. Chytila jsem pevně Agnes za ruku a snažila jsem se, o co nejklidnější tón.
,,Poslouchej mě. Budeš v pořádku. Zavoláme doktora a ten tě uzdraví. Nikdo dneska neumře. Je to jasné?"
Agnes těžce otevřela oči a nejistě přikývla. Vtom se v pokoji objevil Buddy.
,,Volala jste mě?" zeptal se nejistě. 
,,Ano," pootočila jsem se k němu bokem, ale stále jsem nepouštěla ruku Agnes. Měla jsem pocit, že když to udělám, ztratím ji. ,,Okamžitě teď půjdeš do kuchyně a řekneš Hedwice, aby připravila čistá plátna a horkou vodu. Ať jí pomůže Ella. Ty půjdeš společně se Samem pro doktora Smidtha. Okamžitě sem musí přijít. Je to jasné?"
,,Ale vždyť on má zakázaný..." 
,,To je jedno!" okřikla jsem ho ,,je nejlepší ve městě. Řekni mu, že mu zaplatím dvojnásobek toho, co si normálně účtuje. A teď běž," poručila jsem mu nevraživě.
,,Ale, co když.." začal znovu něco namítat. To už jsem ztratila veškerou trpělivost a zařvala jsem na něj, jako nikdy v životě. Buddy se okamžitě otočil na patě a rozběhl se do kuchyně. Já svůj pohled otočila zpátky k Agnes, která začala znepokojivě chrčet.
,,Proč si to jenom udělala? Proč si za mnou nepřišla?" zeptala jsem se jí tiše a odhrnula jí pramen zpocených vlasů z čela.
,,Já jsem se snažila, ale neměla si čas. A on říkal..." znovu se rozkašlala a já bolestí zavřela oči. Jestli zemře, bude to jen a jen moje vina, pomyslela jsem si.
,,Říkal, že s tím nechce mít nic společného. Že to mám dát pryč, jinak za mnou už nebude chodit a ty mě vyhodíš na ulici. Já...bála jsem se...už nikdy...nikdy bych nechtěla žít zase na ulici..." zavzlykala a setřela si hřbetem ruky slzy ze své tváře.
,,Opravdu sis myslela, že bych to udělala? To mě tak málo znáš? Nikdy bych tě nenechala na ulici. Sakra, vždyť já jsem tě z té ulice přivedla sem! Jsi člen téhle rodiny! Nikdy bych se k tobě nezachovala, tak krutě. Ani k tvému dítěti," řekla jsem a musela jsem se držet, aby mi neselhal, pod náporem emocí, hlas.
,,Nevím, proč jsem si to myslela. On...on na mě tlačil a já...Marlene, já zabila svoje dítě. Svoje vlastní dítě." Slzy ji začaly nepřetržitě téct a celé její tělo se třáslo pod tou krutou pravdou. Cítila jsem, jak se mi začala třást brada a věděla jsem, že už to nedokáži dále snést. Na rtech jsem ucítila slanost slzy, které jsem dovolila opustit mé oči. Rychle jsem ji setřela, aby ji Agnes neviděla. 
,,Agnes, poslouchej mě teď pozorně, ano?" promluvila jsem tichým hlasem. ,,Musíš se uzdravit. Musíš se uzdravit, aby si tomu parchantovi ukázala, že si silnější než si myslel. Musíš se uzdravit, aby si mu mohla do očí vykřičet svoji bolest, kterou tě on donutil prožít. Musíš to udělat pro sebe. A pro svoje dítě," dodala jsem s navracející silou. Agnes, při zmínce o dítěti, přestala plakat a prázdně se na mě podívala.
,,Zasloužím si zemřít," řekla jen.
,,To se mýlíš. Nikdo si nezaslouží zemřít méně než ty, to mi věř," odvětila jsem jí a pokusila jsem se o úsměv.
,,Marlene, musíš mi něco slíbit," řekla najednou plná odhodlání. ,,Slib mi, že jestli umřu, pomstíš mě i moje dítě."
Polekaně jsem zamrkala. Agnes, hodná, tichá Agnes mě žádala o pomstu? 
,,To ti slíbit nemůžu, protože neumřeš," odvětila jsem nesmlouvavě.
,,Nech toho a mluv vážně. Víš, jak vypadám a já vím, jak se cítím. Cítím, že mi ubývá sil. Cítím všude krev a pach smrti. Není to nic hezkého. Smrt není hezká. Je v ní plno krve, strachu a bolesti. Asi je to tak správné nebo ne? Nevím. Nejsem tak chytrá jako ty. Ani tak hezká. Nikdy jsem nebyla nic jiného než hloupá Agnes, kterou každý využil. Každý, až na tebe. Tobě na mě opravdu záleželo. Pamatuji si, jak jsme se seznámily. Jak si tehdy toho chlapa bodla do dlaně, aby dal ze mě ty jeho nechutný pracky pryč a odvezla si mě sem. Dala si mi najíst. Mohla jsem se tu vykoupat a vzít si čisté šaty. Nabídla si mi, že bych tu mohla bydlet a vydělávat si opravdové peníze. Víš, tehdy mi přišlo, že si anděl, který mi poslal Bůh. Bylo mi fuk, že jsem dál spala s chlapama, protože jsem věděla, že tohle je tvůj dům. Že ty na náš dohlížíš, hlídáš nás. Že by si nedovolila, aby nám kdokoliv z nich ublížil."
,,Agnes...prosím.." hrdlo se mi stáhlo tak, že jsem nedokázala vyslovit ani jednu souvislou větu.
,,Vím, že se ti něco stalo. Nikdy si nám o tom neřekla, ale vím, že to tak je. Proto si poslední měsíce byla tak roztěkaná. Proto si neměla čas mě vyslechnout. Chápu to. A nezlobím se, proto na tebe. Každý má v životě nějaké tajemství, démona, který ho sžírá zaživa. Ale ty si se rozhodla toho démona zabít. Udělej to, Marlene. Stojí to za všechny ztráty, které budeš muset obětovat."
,,Tím si nejsem jistá," zašeptala jsem omámeně. Nikdy v životě jsem ji neslyšela takto dlouho mluvit. Její slova v sobě nesla hloubku a moudrost a já si až nyní trpce uvědomila, že Agnes byla více, než jen tichá a hodná. Měla v sobě sílu a moudrost, kterou skrývala ve svém nitru.
,,Ale ano. Musíš to dokončit, jinak by smrt mého dítěte, byla jen bezvýznamná událost."
Znovu se dala do silného kašle. Podepřela jsem jí hlavu, aby mohla snadněji dýchat a za záda jsem jí dala polštář. Její tělo se těžce zabořilo do postele a ona vyčerpaně zavřela oči. Slyšela jsem, jak ji, s každým nádechem, stojí víc a víc úsilí přijmout vzduch a zase jej vydechnout. Pokud doktor nepřijde do několika minut, opravdu by mohla zemřít.
Jako by mi snad Agnes četla myšlenky, otevřela oči a smutně se na mě pousmála.
,,Tak slíbíš mi to nebo ne?" zeptala se unaveně.
Podívala jsem se jí zpříma do očí. Viděla jsem, že její pohled začíná být víc a víc kalný a jakoby  celý její obličej ztratil jiskru života. 
,,Dobře," hlesla jsem poraženecky ,,slibuji, že pokud zemřeš, pomstím smrt tebe i tvého dítěte."
,,Děkuji," zašeptala s úsměvem na rtech. 
,,Teď si ale odpočiň. Vyměním ti přikrývky a za chvíli přijde doktor. Uvidíš, že se uzdravíš a sama si to s tím hajzlem vyříkáš." Vstala jsem a opatrně se natáhla po přikrývce, která ležela na jejím raněném těle. Když jsem ji odtáhla, musela jsem se kousnout do jazyka, abych nevykřikla. Její šaty, přikrývka pod ní, postel - to vše bylo nasáknuto tmavě rudou krví, která nepřestávala proudit z jejího těla. Upustila jsem přikrývku na zem a vyběhla mezi dveře.
,,Hedwigo, Ello, okamžitě pojďte sem! Hned!" zakřičela jsem zděšeně přes celý dům. 
,,Marlene," zachraptěla Agnes a já se k ní okamžitě vrátila. Sklonila jsem se nad ní a chytila její ruku do svých dlaní. 
,,Jsem tady, neboj se."
,,Je mi hrozná zima," hlesla tichým hlasem.
,,Neboj se. Brzo ti bude líp," zašeptala jsem, ze strachu, že by mi hlas mohl opět selhat.
,,Johnson," vypravila ze svých tmavěfialových úst.
,,Cože?" nakrčila jsem nechápavě obočí.
,,Johnson. Peter Johnson. To je jméno toho chlapa," dodala z posledních sil.
,,Dobře. Peter Johnson, budu si to pamatovat," ubezpečila jsem ji a otočila jsem se ke dveřím, ve kterých se objevila Hedwiga s náručí plnou přikrývek. Když uviděla zuboženou Agnes, zalapala po dechu.
,,To je dost. Kde se ksakru flákáš?!" zpražila jsem ji pohledem ,,nestůj tam a pomoz mi!"
,,Já..." Hedwiga těžce polkla a vešla do pokoje. ,,Agnes, jak ti je?" zeptala se třesoucím se hlasem.
,,Jak by jí asi mohlo být. Polož ty přikrývky na křeslo a jednu mi podej. Musíme ji zahřát, než přijde doktor," řekla jsem rozhodně a chtěla pokračovat, když vtom mě zarazila ochablá ruka mé přítelkyně. 
,,Agnes? Agnes, slyšíš mě? Podívej se na mě!" přikázala jsem jí a lehce ji poplácala po tváři. Srdce mi divoce tlouklo. Bože, ať není, jen ať není...
Agnes z posledních sil otevřela své oči, které nyní byly již zapadlé v očních důlcích.
,,Prosím...chci už mít klid..." zašeptala svá poslední slova.

Když jsem si uvědomila, že je konec, sesunula jsem se na studenou podlahu. Hedwiga se dala do hlasitého pláče a Ella, která akorát dorazila s vařící vodou, začala vzlykat jako malé dítě. Nedokázala jsem brečet. Necítila jsem bolest ani zármutek. Jen prázdnotu. Opět mé nitro pohltila prázdnota, kterou jsem naposledy cítila v den, kdy zemřela má matka. Bylo mi jasné, co bude následovat. Musela jsem vstát a jít dál. Musela jsem splnit svůj slib. Jinak bych nedokázala žít dál s vědomím ztráty dalšího člověka kvůli mým chybám. Opřela jsem se rukou o postel a namáhavě jsem vstala. Naposledy jsem se podívala na Agnes. Ještě stále její oči byly otevřené, upnuté na strop, jakoby se snad snažily dohlédnout až do nebe. Naklonila jsem se nad ní a jemně jí oči zavřela. Poté jsem jí lehce políbila na čelo a bez dalších slov jsem z pokoje odešla. Zamířila jsem, jako tělo bez duše, do hlavního salonu. Tam, podle mých pokynů, byla zábava v plném proudu. Josefína stála, již upravená, za klavírem a pozorovala dění v salonu. Když mě spatřila, její oči se zaplnily slzami. Sestoupila jsem po třech schodech a zastavila jsem se u čtvrtého. Neměla jsem tušení, jak teď vypadám, ale zřejmě to nebyl pěkný pohled, neboť všichni přítomní v salonu okamžitě zmlkli. 
,,Všichni ven," řekla jsem slabým hlasem a stále se dívala na svoji nejlepší přítelkyni.
,,Co? Ale my jsme si zaplatili..." ozval se plešatý muž, sedící vedle vyděšené Nicole.
,,Vypadněte! Hned!" zaječela jsem tak, až jedna sklenička na stole praskla. Všichni byli tak vyděšení mým nezvyklým chováním, až se moje dívky rozběhly ke mně a zákazníci pelášili ke dveřím pryč.
,,Marlene, co se stalo? Proč tak vyvádíš?" zeptala se mě rozrušeně Anne.
Podívala jsem se na ni a potom zpátky na Josefínu. Ta mezitím přešla salon a nyní stála přede mnou. Beze slova si propletla své prsty s mými a silně je stiskla. Já jí stisk oplatila a dodala si tak odvahy vyslovit něco, co mě stálo velmi mnoho sil.
,,Agnes zemřela."
,,Cože? To ne! Ach Bože..." vykřikly všechny okolo.
Napočítala jsem do tří a poté jsem se zhluboka nadechla. ,,Agnes zemřela kvůli parchantovi, který mi za to zaplatí. Její smrt je jeho vina. Ale i moje. Neměla jsem čas ji vyslechnout a ona byla donucena udělat něco nebezpečného, co ji stálo život. Beru za to plnou zodpovědnost. Chci, abyste to věděly. A taky vám chci říct, že už se to nikdy nebude opakovat. Už nikdy vás nenechám samotné. To mi můžete věřit."
Rozhostilo se tíživé ticho, která prolomila, až Nicole společně s Josefínou. Obě mě objaly a postupně se přidaly i ostatní dívky. 

Stály jsme tam všechny v tichosti, v pevném objetí a se svým vlastním žalem. Zavřela jsem oči a slíbila jsem si jednu věc - nikdy nedovolím, aby mi kdokoliv tuhle rodinu vzal.