Neslušný návrh

Osudný nápoj

Večírek byl v plném proudu. Strategicky jsem se držela u stolu s vínem, abych měla dostatečný přísun alkoholu. Zdálo se totiž, že jinak dnešní společnost nebudu moci vystát. Byli tu všichni. A tím označením jsem myslela opravdu všechny.
Přes vévodu a vévodkyni, markýze a markýzy, hrabata, ministry, vyslance, přes jejich milence a milenky, až po milence těch milenců.  Dokonce i má nemesis - Lucy. 
Alkohol byl tedy vskutku nutností. Mou jedinou nadějí na záchranu dnešního večera, bylo setkání s madame de Fabre. Byla jsem zvědavá, jak dopadla její večeře u Rowlesse. Aspoň, že on na takovéto večírky nechodil. Stačilo, že dokázal znepříjemňovat život většinu dne.

,,Madame, doufám, že se dobře bavíte," zavolala na mě buržoázně hraběnka z Canterbury při otočce v náručí markýze d'Este.
,,Jak jen to jde," zavolala jsem na ni s předstíraným úsměvem a na důkaz svých slov jsem pozvedla už pátou sklenici vína. Hraběnka mi žoviálně zamávala prstíky a odtančila po parketu bůh ví kam.
Znovu jsem se napila, až mi víno stouplo ke spánkům. Ucítila jsem ve tváři horkost a musela jsem si zakrýt ústa, abych se nepozvracela.
,,Hnusné laciné víno," zamumlala jsem si pod nos.
,,Souhlasím. Francouzskému se opravdu nedokáže rovnat," řekl příjemný hlas po mé levici. Otočila jsem hlavu a uviděla před sebou madame de Fabre v krásných rudých šatech. Její dlouhou šíji zdobily perly nevídané velikosti a její úsměv člověka přiměl úsměv opětovat.
,,Takže jste přišla," zaradovala jsem se a odložila jsem sklenici na stůl. Usoudila jsem, že prozatím bylo vína už dost.
,,Přeci jste mne pozvala," připomněla mi mírně.
,,Jistě," přikývla jsem ,,ale to neznamenalo, že opravdu dorazíte."
,,To zřejmě ne," připustila a natáhla se po láhvi s vodou. ,,Dáte si také? Vím, že je to poněkud nudné, vzhledem k místu, na kterém se nacházíme, ale to víno je vážně odporné," řekla znechuceně a pokrčila nos, když stavěla láhev vína, co nejdále od sebe.
,,Ráda," přikývla jsem a podala jí prázdnou skleničku. 
Zadívala jsem se na její obličej. Její pohled byl upřený na sklenici, do které kapala voda. Byla tak soustředěná, jako by se snažila přečíst starý hieroglyf, a ne nalít pouhou vodu do sklenice. Náhle jí cukly koutky a otočila svůj pohled ke mně. Přistižená, jsem sebou cukla, až mě to samotnou pobavilo. 
,,Na zdraví," řekla a ťukla o moji sklenici.
,,A na svobodu," doplnila jsem ji a usrkla si vody. Bylo vážně smutné, že i obyčejná voda chutnala daleko lépe, než ten patok, který komtesa vydávala za víno.
,,Jaká byla večeře, jestli se smím zeptat," navázala jsem konverzaci po chvilce mlčení.
,,Smíte," přitakala se sotva znatelným úsměvem ,,Inu, měla jste pravdu. Ten muž skutečně ví, jak člověku znechutit večeři. A obávám se, že v jeho případě to u večeře jenom nezůstane."
,,Mohu vás ujistit, že ne. Thomas Rowless je muž, který se narodil už jako nenávistný bastard, žije jako nenávistný bastard a určitě i zemře jako nenávistný bastard. Jen doufám, že než k tomu dojde, nestačí zničit většinu svého okolí," povzdechla jsem si s trpkostí na jazyku.
,,Proč ho nemáte ráda? Myslím konkrétní důvody," upřesnila otázku a se zájmem se na mě podívala. Odložila jsem sklenici na stůl a založila si ruce v bok. Pomalu jsem pociťovala bolest zad, ze špatně utaženého korzetu.
,,Kde bych jenom měla začít?" položila jsem řečnickou otázku a okamžitě jsem pokračovala: ,,Je to proradný parchant, který se ohání Biblí i církví, přitom sám do kostela nikdy nepáchl. Navíc je to muž, který nenávidí všechny a všechno, zvláště potom ženy. Kdyby vše bylo v jeho moci, zavřel by nás někde hluboko pod zem a nechal nás vyhladovět k smrti. Možná si teď myslíte, že přeháním, ale přesně tohle udělal své dlouholeté služebné. A ani ji nenechal důstojně pohřbít její rodinou. Říká se, že její tělo pohodil neznámo kde, až si jej našli samotní vlci. Tady vidíte, že ten muž nemá ani charakter a ani svědomí. No a v neposlední řadě se mi snaží překazit mé podnikání."
,,Chápu," přikývla vážně a založila si ruce na prsou. ,,Připomíná mi jednoho muže z minulosti. On...také nenáviděl všechny okolo a svoji nenávist si vyléval na ženě. Naštěstí neměl takovou moc jako má pan Rowless," připustila mrzutě.
,,Právě. Rowlessova moc sílí a má čím dál více stoupenců. Nechápu, proč s tím král něco neudělá," přiznala jsem podrážděně a mé oči intuitivně vyhledali krále. Seděl v čele stolu, na klíně mu seděla Lucy, která se smála na celé kolo, a oba zřejmě bavili svoji přiopilou společnost.
,,Možná, že o tom neví," namítla Colette.
,,Možná. Podle mne to ví. A nechce to řešit. A to je ještě horší," řekla jsem polohlasem. Stočila jsem svůj pohled znovu k ní a omluvně se na ni usmála. ,,Promiňte. Nechci vás nudit londýnskými záležitostmi."
,,Nenudím se, vážně. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem řešila jiné záležitosti, než čas odplouvání lodi a hledání vhodného přístavu pro zakotvení," pronesla otráveně.
,,Až tak zlé to je?" zeptala jsem se jí pobaveně.
,,Někdy mám pocit, že nejsem doprovod velvyslance ale jeho sekretář," zakoulela očima, načež se rozesmála. ,,Ale mohlo by to být horší. Má přítelkyně Amélie vždycky říká, že bych se neměla rouhat nad svojí situací v přítomnosti, ale modlit se pro lepší situaci v budoucnosti."
,,Moudrá slova," připustila jsem uznale ,,někdy ale jenom modlitba nestačí."
,,To říká i Fridrich," zasmála se a zakroutila hlavou. Domyslela jsem si, že Fridrich bude zřejmě jeden z jejích blízkých přátel.
,,A co vy? Máte někoho, kdo vám také promlouvá do duše?" zeptala se zvědavě.
,,Ach," vydechla jsem vzduch z plic ,,kdyby jenom jednu přítelkyni. Mám jich rovnou dvacet a všechny bydlí pod mou střechou."
,,Tak to musí být někdy opravdu těžké," zhrozila se nad tím počtem.
,,Někdy ano," připustila jsem pobaveně ,,ale někdy je to naopak jednoduché. Vždycky máte někoho na koho se můžete obrátit a kdo se může obrátit na vás. Nikdy není v domě úplné ticho a tíživý smutek. Pořád se něco děje. A to se mi líbí. Líbí se mi rozmanitost našich dnů i večerů. Vedeme život, který neustojí každý. Ale o to víc je krásně svobodný."
,,Musíte mít své dívky ráda," nadnesla mile.
,,To mám. Jsou má rodina," přiznala jsem s láskou v hlase. A vůbec mi nevadilo, že jsem před touto ženou ukázala své city. Bylo to zvláštní, ale důvěřovala jsem jí. Tak jako já jsem dokázala mluvit o svých dívkách, ona dokázala mluvit se stejným citem o svých přátelích.
,,Snad někdy bude chvíle na seznámení," řekla vesele. 
Překvapeně jsem zamrkala. Opravdu navrhla?... 
,,Ale jistě. Můžete přijít kdykoliv. Pokud se nebojíte skandálu či pomluv, naše dveře jsou vám otevřeny," ubezpečila jsem ji.
,,Věřte mi, o skandálech a pomluvách já něco vím," připustila trpce a zadívala se kamsi do dáli. ,,Ale přijdu moc ráda," dodala po chvíli.

Najít vtom davu Francise bylo hotové peklo.
Už cestou jsme se domluvili, že dnes si půjde každý svou cestou. S radostí jsem souhlasila, ale mou podmínkou byl společný návrat domů. Ať se mi to líbilo nebo ne, pořád jsem za něj měla zodpovědnost.
Kolem jedenácté hodiny večerní jsem se rozloučila nyní již s Colette, která mě přinutila pod pohrůžkou hnusného vína, abych jí začala tykat, a započala jsem dobrodružnou výpravu. Zdálo se však, že se ten spratek propadl do země. Nebyl nikde k nalezení. A ani jeho nově získaní přátelé nebyli moc nápomocní. Podařilo se mi získat informace ze syna hraběte z Calais. Nebyly však příliš srozumitelné. Ten mladík byl úplně vyřízený vypitým alkoholem a během zvracení, do květináče s palmou, mu nebylo zrovna dvakrát rozumět. Pochopila jsem však, že všichni hodně pili, poté se mezi nimi objevil jakýsi hrabě a odvedl Francise stranou. Zřejmě se pohádali, neboť Francis celý zrudl, šel se napít a poté utekl z místnosti, načež ho už nikdo neviděl.
Měla jsem sto chutí ho v těch zvratkách vymáchat, ale musela jsem najít Francise. Neměla jsem však tušení, kam by mohl jít. Kam by šel mladý, nezkušený, opilý a pravděpodobně rozrušený muž, který tu nemá svůj kočár a sotva by někoho požádal o odvoz? To byla ta potíž. Neměla jsem nejmenší tušení.
Hledala jsem ho v tanečním sálu pod stoly s ubrusy, dívala jsem se do každého koutu i zákoutí, dokonce jsem vyběhla po schodech i na terasu, ale nikde nebyl.
S hrůzou jsem si uvědomila, že o něj začínám mít skutečný strach. 

Seběhla jsem po schodech dolů, odhodlaná poprosit komtesu o pomoc, když mě někdo silně zatáhl za paži. Vyjekla jsem a paží ucukla. 
,,Nebojte se," promluvil na mě opilý hlas hraběte Montgomeryho. ,,Vím, kde je váš...váš...váš..." nedokázal dokončit větu, jak mu škytavka bránila v mluvení.
,,Víte kde je Francis?" zeptala jsem se ho zoufale a zcela ignorovala smrad linoucí se z jeho úst.
,,Jo," mlaskl a položil si dlaň na čelo. ,,Je mi hrozně zle," zamumlal a sesunul se na podlahu. Převrátila jsem oči v sloup a přidřepla jsem si k němu. ,,To přejde," snažila jsem se o konejšivý tón, i když mi v tuto chvíli bylo upřímně jedno, jestli dnes zemře na otravu krve. Potřebovala jsem zjistit, kde je ten usmrkanec. ,,Řekněte mi, kde je Francis," pobídla jsem ho naléhavě.
,,Je ve skleníku," zahuhlal a zakryl si ústa dlaní. Raději jsem od něj odstoupila, kdyby opravdu chtěl zvracet. ,,Ve skleníku? V jakém skleníku?"
,,V zimní zahradě," řekl ztěžka a zavřel oči. Musel se hodně přemáhat, aby dokončil svoji myšlenku. ,,Je tu zimní zahrada. Po schodech dolů a vlevo."
Na nic jsem nečekala a rozběhla se tím směrem. Zimní zahradu i onen skleník jsem našla okamžitě. Zmírnila jsem krok a pečlivě jsem se rozhlížela po okolí. Uviděla jsem ho po chvíli. Ležel schoulený na lavičce a silně se třásl. Okamžitě jsem se k němu rozběhla. Jeho stav mi vyrazil dech. Ve tváři byl celý bledý, rty měl fialové, oči přivřené do malých štěrbin a celý se nekontrolovatelně třásl.
,,Proboha, co se vám stalo?" 
,,Je mi hrozně zle," zašeptal přes popraskané rty. ,,Pil jsem a pak...pak přišel," odmlčel se a zavřel oči. Chvíli nepravidelně dýchal, až jsem se obávala nejhoršího. Poté však znovu otevřel oči a pokračoval: ,,Vrátil jsem se a pil...nevím...někdo mi asi něco přihodil do pití...já...je mi zle."
Jeho hlas byl velmi slabý a chvějící se, slovům jsem však rozuměla. A okamžitě mi vše došlo. Během toho, co se bavil s tím neznámým mužem, mu nějaký idiot, zřejmě pod záminkou zábavy či sázky, hodil něco do pití.
,,Chyťte se mě," pobídla jsem ho a sklonila jsem se k němu. Jednu paži jsem si přehodila kolem krku a chytila jsem jej kolem pasu. Nebyl vůbec lehký a neměla jsem tušení, jak s ním vyjdu schody, ale nemohla jsem ho tu nechat.
,,Já...bojím se, že budu zvracet," hlesl a stočil tvář k mému krku. Cítila jsem jeho obličej, jak se přitulil k mé klíční kosti. Byl blízko. Velmi blízko. Za jiných okolností bych mu nikdy nedovolila se takto ke mně přiblížit. Ale teď mu šlo o život. Neměla jsem představu, co konkrétního mu hodili do pití, ale vzhledem k jeho stavu, to nemohlo být nic dobrého.
,,To nevadí," řekla jsem jemně. ,,Já vás budu držet i tak."