Neslušný návrh

Snění

Bylo to zvláštní.

Jako bych byla všude a zároveň nikde. 
Kolem mne se rozpínala hustá čerň noci, přes kterou nepronikl ani tón sebesilnějšího zvuku. Nevěděla jsem kde jsem, a ani co se mnou bude dál. V hloubi duše jsem cítila, že bych se měla snažit dostat z této spirály černoty, zároveň jsem se však cítila hrozně vyčerpaná. Chtěla jsem se nechat pohltit tíživým tichem a na nic nemyslet. Možná jsem v hloubi srdce chtěla zemřít...

,,Co když se neprobere?" ozval se uplakaný hlas dívky.
,,Zmlkni!" okřikl ji hlas chlapce, ve kterém se mísil vztek s vlastními obavami. ,,Jasně, že se probere!"
,,Ale už je to pět dní," oponoval smutný hlas dívky.
,,Teď o tom nepřemýšlejte," přerušil je ženský hlas s mateřskou rázností. ,,Běžte si odpočinout. Marlene by nechtěla, abyste u její postele vysedávali celé dny a zanedbávali své povinnosti. Až se probudí, určitě se bude ptát, jestli jste plnili vše, jak máte. A víte, jaká bude její reakce, když zjistí, že jste se neřídili jejími pokyny."
,,Hedwiga má pravdu," vložil se do hovoru mužský ochraptělý hlas. ,,Běžte si odpočinout a ráno upalujte do školy. Já se o vše postarám."
,,No dobře," povzdechla si unaveně dívka. 
,,Už aby se probrala," zadoufal chlapecký hlas. ,,Nejsem zvědavej na rozkazy žádnýho chlapa. Ani když je to její přítel!"

Cítila jsem vzdálenou bolest a nesnesitelnou horkost uvnitř sebe samé. Snažila jsem přijít na to, odkud se bere, ale nedokázala jsem pohnout ani článkem ukazováčku. Sotva na pár vteřin se mi podařilo otevřít bolavé oči, než mě okamžitě znovu pohltila temnota. Začínala jsem mít strach. Netušila jsem, co se to se mnou děje a ani kde to jsem. Byl toto všechno sen?  Nebo jsem opravdu zemřela? Byl tohle onen očistec, kterým mě farář jako malou dívku strašil vždy při zpovědi? Byla toto odpověď na všechny mé hříchy? 
Přála jsem si doufat, že nikoliv.
Přeci ještě jsem nevyřešila vše, co bylo potřeba. Musela jsem najít svou sestru. Musela jsem dostát spravedlnosti za svoji rodinu, za svůj život. Musela jsem se postarat o dívky. Já prostě nemohla zemřít! Ale proč se tedy nemohu probudit?

,,Měli jste mi dát okamžitě vědět!" zahřímal královský hlas. ,,Kdyby mě nepřišel informovat hrabě Montgomery, že si jistý můj vzdálený příbuzný vyžádal mého osobního lékaře, ani bych netušil v jak hrozném stavu je!"
,,Odpusťte, Veličenstvo," odvětil mužský hlas ,,nechtěl jsem vás tím zatěžovat. Madame na tom nebyla vůbec dobře a musel jsem jednat rychle. Jde tu přeci o její život."
,,No právě!" obořil se na muže král. ,,Jak se to vlastně stalo? Josefína mi řekla, že vás někdo chtěl zabít. A podle všeho to nebylo poprvé."
,,Ano," přiznal zničeně muž. ,,Bohužel je to pravda. Marlene mne zachránila na poslední chvíli. Vůbec jsem si ho nevšiml. Aspoň, že dětem se nic nestalo. To bych si nikdy neodpustil."
,,Nuže, máte jedinečnou příležitost mi vše vysvětlit. Než léky, které jí můj lékař podal, zaberou, probereme jak toho parchanta najít a náležitě potrestat."
,,S největší radostí!" odpověděl mrazivě muž. 

Toužila jsem po slunci. Po ruchu Londýna. Po otravných hádkách Buddyho a dvojčat. Po tvářích mých děvčat. Po Francisovi. 
Ano. I on mi chyběl. Pomalu jsem si začínala vzpomínat, co vše se stalo, než jsem se ocitla v této pustině temnoty. Byli jsme na trhu sledováni nějakým mužem. Netušila jsem, jak je to možné, ale dokázala jsem si vybavit jeho tvář. Měl tmavé obočí srostlé uprostřed, dlouhý nos, prošedivělý plnovous a pod levým okem měl malou, avšak tmavě rudou jizvu. Díval se na Francise lačným pohledem, takovým, jaký sleduje vlk ovci. Mířil na něj pistolí, připravený jej okamžitě zabít. 
Ale něco ho vyvedlo z míry. Já. Můj pohled, tak nečekaný pro něj a plný překvapení pro mne, jej dokázal vyvést z míry natolik, že jsem dokázala Francise povalit na zem dřív, než stihl vystřelit první kulku. Zachránila jsem ho. Kulka nezasáhla jeho, ale mne. Ještě nikdy předtím jsem nebyla postřelená. Podle různých reakcí mužů v mém okolí jsem myslela, že to bude více bolet. Muži, kteří byli postřelení řvali na celé kolo, svíjeli se a nadávali, aby si ulevili od bolesti. Já takovou reakci neměla. Zpětně jsem si uvědomila, jaký paradox nastal v mém životě. Chtěla jsem Francise využít, abych získala peníze a abych se dostala k jeho strýci. Doufala jsem, že prostřednictvím jeho získám informace o své sestře. Prostý obchod a nic víc. A nyní jsem ho zachránila. Ani na vteřinu jsem nezaváhala a vytrhla jsem jej smrtce z lopaty. Už podruhé. Avšak nyní jsem si nebyla jistá, zda já sama jí dokáži utéct.

,,Už je to dvanáctý den a pořád se neprobouzí," zaúpěl hlas mé přítelkyně.
,,Neztrácej naději. Marlene musí nabrat mnoho sil, než se k nám vrátí," připomněla jí Hedwiga.
,,Já vím. Nemám sebemenší problém vést podnik, dokud se neuzdraví, ale..." Josefína se odmlčela, aby získala kontrolu nad svým hlasem. ,,Chybí mi. Chybí nám všem. Sakra, chybí mi i ty její sarkastické poznámky!"
Uslyšela jsem zavrzání dveří od mého pokoje a ozval se klapot pánských bot na parketách.
,,Nějaká změna?" zeptal se unaveně Francis. 
,,Zatím žádná," odpověděla mu zkroušeně Josefína.
,,Doktor říkal, že bude trvat než se probudí. Je lepší, když spí. Spánek jí dodá potřebnou sílu," řekl Francis a já zaznamenala nečekanou změnu váhu po mé pravici. Zřejmě si musel sednout na okraj postele. Ucítila jsem chlad jeho dlaně na svém čele a nejraději bych spokojeně vypískla, avšak jediné, co se mi podařilo ze sebe dostat, byl prapodivný zvuk.
,,Marlene? Marlene! Slyšíš nás?" ptala se mě Josefína. 
Chtěla jsem jí odpovědět. Toužila jsem jí odpovědět ano. Konečně jsem slyšela i něco jiného, než jen to mučivé ticho! Neměla jsem však na to sílu. Mé tělo mne neposlouchalo.
,,Nechme jí ještě odpočinout. Pojď, půjdeme se navečeřet s ostatními," navrhla jí Hedwiga. ,,Půjdete také?"
,,Ne, děkuji," odpověděl jí zdvořile Francis. ,,Zůstanu tu s ní. Ale jestli můžete, nechejte mi něco v kuchyni na stole. Později si pro to přijdu," dodal.
,,Nebojte, něco vám dám stranou, než všechno sní Buddy. Donesu vám to i s čajem," řekla hřejivým tónem.
,,Také byste si měl odpočinout. Ode dne, kdy se to stalo, jste sotva zamhouřil oko," upozornila jej Josefína. 
,,Odpočinu si, až jí bude lépe," ohradil se příkře Francis.

Slyšela jsem vzdalující se kroky a následné zavíraní dveří. 
Rozhostilo se nové ticho. 
Chtěla jsem křičet, vstát, říct jim, ať mě tu nenechávají o samotě. 
Najednou jsem ucítila dotek na své tváři. Francis mě dlaní pohladil po líci a poté si lehl vedle mne. Jemně vzal moji dlaň do své a bříškem palce ji začal hladit. 
Překvapilo mne to. Kdybych toho byla schopná, jistě bych se mu ze sevření vytrhla a ohradila se. Nyní jsem však nemohla udělat ani jednu z těchto věcí, ba co víc, jeho prapodivné jednání bylo důkazem, že jsem nebyla sama. A to mi prozatím stačilo.