Milion cest k tobě

Kapitola 10.

Yoongi

Mám pocit jako by mi do hrudi tlačila obrovská síla. Nemůžu ji přetlačit. Pomalu otevřu oči. A pak se něco změní. Ta síla jako lusknutím prstu zmizí a zůstane jen prázdnota. Nevidím nic. Teda skoro. Pokud bílé nic počítáme jako něco. Po nějaké chvíli začnu pomalu rozeznávat obrysy nemocničního pokoje. Poznám postel, dveře, nemocniční skříňku... a taky postavu ležící na posteli. Je bílá jako stěna, dokonce tak bledá, že její bílé vlasy splývají s obličejem. Má zavřené oči a dýchá velmi mělce. Jakoby spal. Chvíli mi trvá než toho člověka poznám. Jsem to já. Dívám se na sebe. Ale jak je tohle možné. 

Uslyším cvaknutí dveří a do pokoje vstoupí sestra. Zkontroluje mi životní funkce. Povzdechne si. ,,Vůbec se to nelepší," zamumlá. Odejde a já tam jen tak stojím, v hlavě rozeznívajícími se slovy. Nelepší se to...

Znovu zaslechnu zvuk otevírající se dveří, ale tentokrát do pokoje nevstoupí sestra nýbrž vysoký mladík. Ten barman... Vypadá unaveně. Barva z jeho vlasů se již dávno vymyla, má pokleslá ramena a tmavé kruhy pod očima. Je pobledlý, takže ty kruhy pod očima skoro září. Usedne na židli vedle postele. Jen sedí nic neříká. A já tam stojím a dívám se na něj. Z nějakého důvodu si nedokážu přesně vybavit co se stalo. Pamatuju si, že jsem ležel v posteli a najednou jsem nemohl dýchat. Mé srdce přestalo bít. A potom, už byla jen tma a ticho. A pak jsem se vzbudil. Nebo spíše nevzbudil. 

Z přemýšlení mě vytrhne až jeho náhlý pohyb. Hlava mu spadne do dlaní a ramena mu poklesnou snad ještě níž. Ztichlou místností se rozezní vyzváněcí tón jeho mobilního telefonu, oba dva nás to vyleká. Trhne sebou, zvedne hlavu a mobil vytáhne z kapsy. Dlouho nic nedělá, asi přemýšlí jestli to má zvednout. No nakonec hovor přijme. ,,Ahoj, Jennie." Jeho hlas mi zní jakoby z dálky. ,,Ne, nic se nezměnilo." Další pauza. ,,Ne, nic nevědí." ... ,,Ano dnes tu byl, už několikrát." ...,,Nevím, říkají že ho tak nechají do konce příštího týdne a... a pak ho odpojí," poskočí mu hlas. Odpojí?  ,,Pššt, Jennie, vzbudí se uvidíš. Jennie..." Z mobilu se ozve táhlý zvuk, z toho jak to ten na druhé straně típl. Odendá si mobil od ucha. Chvíli je ticho. A pak zakřičí. Zuřivě a zoufale. Hlava mu opět klesne do dlaní a ramena se roztřesou.

,,Proč jsem sakra tady a proč kurva brečím pro člověka, kterého ani neznám. Proč? Povídám si tu s tebou i když mě neslyšíš. Každej podělanej den už od té chvíle co jsi zavřel oči, každej den sem chodím a doufám, že je opět otevřeš. Jennie o tebe má strach, a já taky, i když nevím proč. Každé ráno se budím s myšlenkou na tebe a každý večer s tou samou myšlenkou usínám. Vždycky jdu z práce, ale místo domů mířím sem. Užírá mě myšlenka, že jsi tu sám. Z nějakého důvodu tě totiž nemůžu nechat samotného. Asi ani nevíš jak se jmenuju," řekne, teď už s lehkým úsměvem na rtech. ,,Jsem Hobi, asi mě neslyšíš, ale chci aby sis to pamatoval." Hobi... ,,Já... tě prosím, Yoongi, vzbuď se." Chytne mě za ruku. Jak to, že to cítím? Jeho hlas mi najednou už nezní tak z dálky. ,,Nedovol aby si tě smrt vzala dřív, prosím. Dovol mi tě poznat, dovol mi ti ukázat štěstí. Prosím, Yoongi vzbuď se." Najednou jako by mou mysl něco popadlo a vší silou začalo tahat zpět do mého těla. Nebráním se. Vím co přijde. Zachvátí mě tma a potom uslyším Hobiho hlas,: ,,Prosím, vzbuď se." Přístroje kolem se rozkřičí. Pocítím bolest, zimu a strach, ale taky něco jiného. Něco co neumím popsat . Něco co jsem ještě necítila nevím co to je. 

,,Yoongi," ozve se znovu jeho hlas a já s námahou konečně otevřu oči. Ještě to nechci vzdát.  

Hobi

Přístroje kolem křičí. Co se to děje? ,,Yoongi," řeknu nejistě. Musím zavolat doktora, něco se stalo. Zmáčknu tlačítko pro přivolání nemocničního personálu. Když se znovu narovnám málem úlekem slétnu ze židle. Yoongi se na mě dívá. Probudil se. Zírám na něj. Přístroje stále řvou. Nejsem schopný pohybu, jen se na něj dál koukám, jako bych zamrzl v čase.

,,Hobi," zašeptá. Zná mé jméno. To ale není možné, neřekl jsem mu ho. Nadechne se jako by chtěl říct něco dalšího, ale v tom do pokoje vtrhne doktor se sestrami v patách. 

Zezadu mě popadnou silné paže. Ani se nestihnu bránit a už jsem vytažen z pokoje na chodbu. Dveře se za námi zavřou. Jsem postrkován chodbou směrem do hlavní haly. Kolem mě spěchají lidé. Nevnímám je. Nevnímám nic. Hlavou mi stále ještě zní mé jméno vycházející z Yoongiho úst.

**********

Od chvíle co se Yoongi vzbudil uběhlo už několik hodin a já mám lehké dejavu. Přesně takhle jsme tu seděli před dvěma týdny. Hádáte správně. Zase tu jsme všichni. Já, Jimin a Jennie. Sedíme před Yoongiho pokojem jak tři sudičky a čekáme až z něj vyjde doktor. Nemluvíme, jen mlčky sedíme. 

Konečně se otevřou. Všichni tři okamžitě vyletíme, jakoby do nás uhodilo. Doktor zvedne oči od papírů, které si nese v ruce. Jakmile nás spatří, usměje se. Musí na nás být skvělý pohled. Všichni tři jsme toho za poslední dva týdny moc nenaspali, takže máme obrovské kruhy pod očima a jsme bledí jako stěna. Navíc jsme nervózní. Hrozně nervózní a ta nervozita taky udělala svoje. Takže si představte tři nervózní lidi, jsou bledší než smrt a čekají jak blázni před pokojem vašeho pacianta.

Doktor se znovu usměje a potom promluví. ,,Můžu vás uklidnit. Bude v pořádku." Všichni tři sborovně vydechneme. ,,Ale ještě nemáme vyhráno. Má moc slabé srdce, bude muset podstoupit rehabilitaci. Čeká ho ještě dlouhá cesta než se plně zotaví." Uleví se mi. Vím, že ještě není konec, ale máme naději. ,,Můžeme ho vidět," zeptá se Jennie. Mluví slabě a hlas se jí trochu třese.  

,,Ano můžete." Jakmile to doktor dořekne, ti dva se nahrnou do Yoongiho pokuje. ,,Vy nejdete," zeptá se mě doktor. ,,Hmm, asi ne ti dva stačí." Usměju se a otočím se k odchodu. ,,Víte možná vám vděčí za život, " uslyším za sebou. ,,Nerozumím." Doktor si povzdechne. ,,Víte existuje několik záznamů o tom, že člověk dokázal druhého člověka přivést zpět k životu. Probudil ho z kómatu. Tím, že na něj mluvil, komunikoval s ním. Máme důvod si myslet, že tohle je jeden z tech případů. Mluvil jste s ním než se vzbudil?" ,,Co by to nás znamenalo?" Otočím se zpět k němu. ,,Nic ," odpoví. ,,Pak ano, mluvil jsem s ním. " Jen přikývne a dál se neptá. Já taky ne a tak mu popřeju dobrou noc a vydám se domů.

**********

Už jsem skoro u vchodových dveří, když si všimnu malého stvoření sedícího na mém zápraží. Kočka... Ano kočka a ta stejná, kterou jsem dva týdny zpátky viděl umírat. Ale jak je to možné? Odpověď teď asi nedostanu, no každopádně před vchodem mi sedí přízračná kočka a já nevím co s tím. Kožíšek se jí třpití v měsíčním světle. Mňoukne na mě. Zní to jako kdybyste hráli na triangl. 

,,Copak tu děláš?" Další mňouknutí. ,,Kdopak jsi?" Zamňouká a vstane. Jakoby na mě mluvila... Znovu mňoukne. Zdá se mi to nebo ví na co myslím? Ladně mě obejde a seskočí ze schodů. Otočím se za ní. Nevšímá si mě a dál si to zvesela štráduje ulicí. Usměju se. To zvířátko mi někoho připomíná.

Čauky mňauky, zlatíčka, omluvám se, že tak dlouho nic nevyšlo, ale vyskytli se určité komplikace a taky jsem byla líná 😅 tak vydávám něco teď a je to malinko delší, tak doufám že si to užijete😊