Milion cest k tobě

Kapitola 20.

Jimin

Všichni mi vždycky říkali, že věci moc řeším. Teda... Tae to vždycky říkal.  A musím přiznat, že měl nejspíš pravdu.

Od mého posledního setkání s Jungkookem uběhl týden, no a jé ho nedokážu dostat z hlavy. I teď, když se procházím zmoklými ulicemi Seolu, na něj myslím. A proč, že se tu procházím? Z jednoho prostého důvodu. Mířím za Taem, takže se to nedá považovat za procházku jako takovou. Nicméně Tae mi před necelou hodinou volal, že se mnou potřebuje okamžitě sejít. Nevím o co jde, neřekl mi to, ale zněl naléhavě. Tak jsem vyrazil. Pověděl mi, že bude čekat v naší oblíbené kavárně. Zamračím se a usilovně přemýšlím. Co se jen mohlo stát?

Dojdu ke kavárně. Obrovskými okny je vidět dovnitř. Spatřím ho až úplně vzadu v rohu, slunce tam nedosvítí, tudíž je jeho obličej zahalen ve stínech. Hlavu má skloněnou a tvář pokroucenou starostmi. Něco se rozhodně přihodilo. 

Tae je normálně veselá, občas i trochu hyperaktivní osoba. Takovéto stavy jsou u něj velice ojedinělé. Na nic nečekám a vejdu do kavárny. Nad dveřmi je zavěšen zvonek, který se spolu s mým příchodem rozezní kavárnou. To přiměje většinu návštěvníků zvednout oči mým směrem. Ne, škrtněte si to. Doslova všichni na mě zírají. Všichni až na Taeho. Tak nějak ty pohledy nevnímám a razím si cestu k jeho stolu. 

Posadím se naproti němu. Stále má sklopenou hlavu, nevšímajíc si mě. Zkusím tedy promluvit.

,,Ahoj," pronesu opatrně. Zvedne ke mně oči. Jsou zarudlé a unavené, jakoby celou noc proplakal. Začínám se bát. 

,,Ahoj," zaskřehotá nazpátek. No, tak teď už vím, že můj dřívější odhad, již není odhadem, nýbrž realitou. Tae brečel. Hodně dlouho, proto jeho hlas zní, tak jak zní.

,,Co se stalo," ptám se. V jeho očích se objeví zoufalství. ,,Emily..." zašeptá potichu. Skoro ho neslyším, ale tak nějak vím o kom mluví.

 ,,Co se stalo?" Oči se mu samovolně zaplňují slzami. ,,Dnes ráno mi oznámila, že odjíždí," řekne.  

Smutně si povzdechnu. ,,Proč?" ,,Odjíždí studovat, navíc prý potkala někoho jiného," Uhne přede mnou pohledem. 

,,Moc mě to mrzí, Tae." Požádal jí o ruku a taky moc dobře vím, že ji miluje, ale pokud mu tohle byla schopná tohle udělat, takhle mu ublížit, pak si jeho city ani za mák nezaslouží. Jenže já znám svého kamaráda až moc dobře. Jeho srdce přetéká láskou k ní. Nevzdá se jí. Nikdy. Nakonec to bude však on koho to bude bolet. Sklopím pohled.

,,Nemůžeš za to, tak se neomlouvej. Je to zbytečný," odbije mě. Je naštvaný a raněný. Už, už se nadechuji k dalším slovům, ale vyruší mě servírka, ptající se nás na naši objednávku. Můj společník mlčí a tak objednám za nás za oba. Servírka si vše zapíše a s lehkou úklonou se vydá pryč. Otočím se zpět k němu. 

,,Tae," pronesu jemně,: ,,vím, že to bolí." Ublíženě se na mě podívá. ,,Nevíš, jak by jsi mohl." Nadechnu se, abych získal trpělivost. Občas je to sním těžké.

 ,,Vím, protože jsem prožil to samé s Hang Suem," pronesu, čímž obrátím jeho pozornost zpět k sobě. ,,Ale taky vím," pokračuju,: ,,že to za to nestojí. Ona nestojí za to aby jsi se trápil. Miluješ jí, jenže ona tvoje city nikdy neopětovala, možná na začátku, jenže pak jsi ji omrzel. Vím kým pro tebe je," Tae kroutí hlavou, ale já jen přikývnu. ,,Teď jsi ublížený a zoufale si chceš u sebe udržet ten oblak falešné lásky, aby jsi byl v bezpečí. Jenže to nevydrží navždy. Dřív nebo později se ten mrak rozplyne a tobě po něm v srdci zůstane jen černá díra plná bolesti." Mému kamarádovi se po tvářích koulejí slzy. Oči má plné nevyřčené bolesti.