Milion cest k tobě

Kapitola 21.

Jimin

A vidím. Sedíme tu už přes hodinu a já se stále vyjeveně rozhlížím. Jungkook mě s úsměvem od ucha k uchu pozoruje.

,,Líbí," zeptá se. Jen beze slova přikývnu. Jungkook se nahlas rozesměje a kopne do sebe zbytek svého pití. Znovu se porozhlédnu kolem sebe.

Bar je vážně moc hezký. Není to žádná zakouřená špeluňka jak jsem se původně domníval, nýbrž prostorná místnost, jejíž stěny zdobí malby různého typu. Celé je to podsvícené světle a tmavě modrým světlem, což celé místnosti dává magický nádech.

Otočím se zpět na Kooka, který právě dopíjí už svoji několikátou skleničku. Jakmile zjistí, že ho pozoruji, otočí se na mě a usměje se. Zjišťuji, že se mi líbí když se na mě usmívá. 

,,Pověz mi něco o sobě," pronesu najednou. Jeho úsměv se rozšíří. ,,No jmenuju se Jeon Jungkook, je mi 23 a..." Protočím nad ním očima.

,,Tohle nemyslím ty pitomče." 

,,A co teda hyung?" Podívá se na mě s otázkou v očích. To oslovení mě mírně zaskočí, ale líbá se mi to. Navíc mi s tímhle pohledem připomíná králíčka.

,,Bože ty jsi takový..." Praštím ho do ramene, snažíc se zadržet smích a rozpaky. Ani nevím proč se chci smát, nic vtipného neudělal, ale mám takový pocit. Pocit jako kdyby se mi v hrudi rozlilo jakési zvláštní teplo. 

,,Směješ se mi, hyung," zeptá se. Přemáhám smích. ,,Ne," řeknu, ale můj rozhodný tón se nepovede a já propuknu ve smích. Jungkook na mě vyjeveně hledí. Má vykulené oči a lehce pootevřenou pusu, takže jsou vidět jeho přední zoubky. Vypadá jak králík.

Směju se tak moc, až mě bolí břicho a tak nahlas, že se po nás ostatní hosté a barman ohlížejí. Dám si ruku před ústa a snažím se přestat smát. Když už to vypadá, že to pomalu přechází začne Kook dělat vtipné obličeje a mně nezbývá nic jiného než se znovu rozesmát. Jungkook se ke mě po nějaké té chvíli připojí. Smějeme se jak blázni dobrých deset minut než nás oba dva vyvedou z baru na ulici. 

,,To... si... mě... nemohl zastavit, " lapám po dechu. Opíráme se o jeden dům pár bloků dál. Oba dva se snažíme vydýchat náš mentální kolaps. Znovu se rozřechtá. 

,,Copak to šlo," zeptá se mě mezi smíchem. ,,Měl si vidět ty jejich obličeje, sám jsem měl problém se udržet." Začne předvádět obličeje a já se opět rozesměju. Uvědomím si, že takhle jsem se už dlouho nesmál. Předkloním se a zhluboka dýchám. Po nějaké chvíli se oba opět uklidníme.

,,Budu muset jít," pronesu a odrazím se od zdi. ,,Co?" Popadne mě za loket. ,,Jsi tu jen chvíli, zůstaň ještě," prosí. ,,Jungkooku..." ,,Dej mi hodinu, jen hodinu. Pokud tě do hodiny nepřesvědčím můžeš odejít." 

Stále mě drží za loket a udržuje se mnou oční kontakt. Sklopím své oči na jeho ruku obtočenou kolem mého lokte. Když si všimne kam koukám, svou ruku okamžitě stáhne. Znovu na něj pohlédnu.

,,Máš hodinu," řeknu. Obličej se mu opět rozzáří úsměvem. ,,Nebudeš litovat." 

,,Už teď toho lituju," zamumlám potichu, přesvědčený o tom že mě neslyšel. Další salva jeho smíchu mě ovšem přesvědčí o opaku. 

Jungkook

Procházíme parkem a povídáme si. Jimin to netuší, ale tu se mnou už dýl jak hodinu. Natočím hlavu jeho směrem. V jeho očích se mu odráží světlo hvězd. Je krásný. říkám si to pokaždé když ho vidím, ale vím že nejsem první, kdo si tento naprosto očividný fakt uvědomil. I když mě udivuje, že jeho srdce uloupil někdo jako je Hang Su.