Milion cest k tobě

Kapitola 25.

Taehyung

Přejdu k pohovce, na které leží zmlácený chlapec. Lékárničku položím na konferenční stolek a posadím se na zem. Nakloním se k němu.

,,Vím že nespíš. Sedni si ať ti to můžu ošetřit." Pomalu otevře oči a nedůvěřivě na mě hledí, i přesto se však s velkou námahou posadí. Zvednu se ze země a posadím se vedle něj na pohovku, ze které ještě stále sálá jeho teplo. Popadnu do ruky pinzetu s vatičkou a namočím ji do dezinfekce. Má nahnědlou barvu a je silně cítit kysličníkem. Sám pro sebe se usměju. Vatičku ani pořádně nevyždímu, nýbrž ji okamžitě přikládám na největší ránu na jeho obličeji. Trhne sebou, stiskne zuby, ale nevydá ani hlásku. 

Takhle pokračujeme nějakou tu minutu. Vždy namočím vatičku a nevyždímanou ji pokládám na chlapcův poraněný obličej. Místnost smrdí po kysličníku. S každým mým dalším přiložením vatičky, sebou chlapec trhá míň. Nakonec sebou přestane trhat úplně, jen vždy stiskne zuby.

Jsem u konce. Obličej má vyčištěný, ale obvazovat mu ho nehodlám. Uklidím dezinfekci s pinzetou a vyhodím použité vatičky. Chlapec mezitím mlčí.

,,Jak se vlastně jmenuješ," zeptám se, aby řeč nestála. Ano, nevím jak se jmenuje. Jimin mi to za boha nechtěl prozradit. 

,,Jungkook." Otočím se na něj. ,,Jungkook," ušklíbnu se. Podívá se na mě, ale pohled mám prázdný. Žádný náznak zuřivosti. Nebudu lhát, představoval jsem si ho jinak. Možná trošku většího a cholerického. Bylo by pak lehčí ho nenávidět, kdyby byl takový.

,,Tak poslouchej Jungkooku," začnu a rozejdu se jeho směrem. ,,Nevím co tě k tomu, Jiminovi ublížit a upřímně, ani mě to nezajímá. Stejně tak je mi jedno jak moc zraněný jsi, sbal si svých pět švestek a vypadni z tohohle bytu. Už nikdy se tu neukazuj, protože jestli tě tu ještě někdy uvidím neodnese to jen tvůj ksicht, to ti garantuju." Stojím teď těsně u něj a zhlížím na něj. Není o moc menší než já, ale přesto mám pár centimetrů na víc. 

Nedívá se na mě, když promluví,: ,,Měl jsi strach, myslím opravdový?" Ušklíbnu se. ,,Co je to za otázku?" 

Nazlobeně ke mně zvedne oči. ,,Tak měl," zeptá se znovu, ale jeho hlas zní klidně. 

,,Ano." V těch třech písmenech se skrývá ta nejčistší pravda.

,,A míváš taky ten pocit toho, že nemůžeš utéct. Jako by ti nohy zarostly do země." Jsem zmatený. Proč se mě na to ptá? Pokračuje. ,,Ten pocit, že když uděláš jeden špatný krok, tak se ti celý život se vším co jsi znal a miloval, zhroutí jako domeček z karet?" Dívá se na mě. ,,Protože já strach měl. Dostal jsem strach v momentě, kdy jsem si uvědomil, že to co k Jiminovi cítím není pouhé přátelství. Celý svůj život jsem žil ve strachu, byl zakořeněný hluboko ve mně. Měl jsem strach někoho milovat či si ho jen pustit k tělu, protože všichni, které jsem miloval odešli. Vím že mě nenávidíš, ale tohle mi věř. Nikdy jsem nechtěl Jiminovi ublížit." 

Popadne mě zlost. ,,A přesto jsi to udělal!" Přiblíží se ke mně. Stojíme teď tváří v tvář a hledíme si zlostně do očí. 

,,Nikdy mi na nikom nezáleželo, tak jako mi záleží na něm," řekne s vážným výrazem ve tváři. Nadechuji se k dalšímu argumentu, ale pak mi dojde výraz jeho slov a zarazím se.

,,Položil bych za něj život, miluju ho. Trvalo dýl než mi to došlo, ale je to tak." Už dávno mi nehledí do očí. Jeho oči jsou zaklesnuté do uslzených očí chlapce, který stojí v koutě na druhé straně místnosti. 

,,A budu ho milovat dokud nezemřu, " dokončí Jungkook. V tu chvíli se uslzený chlapec otočí na patě a vyběhne ven z bytu. Jungkook na nic nečeká a vydá se za ním. Mě nechají stát uprostřed bytu samotného a totálně zmateného.