Lovkyně Medvědů 2- Zrádkyně

Úplněk, část 1.

Byl čas. Nastal ten večer, kdy se museli jako oficiální smečka představit ostatním. Byl to velký risk. Akim měl na zádech terč od doby, co se vrátil z mrtvých, a vejít před všechny, kteří věděli o jeho předchozím životě, bylo něco nepředstavitelně nebezpečného. Bylo také možné, že Swift s Marleym  budou muset snášet spoustu nenávisti, možná i útoky. Oba sourozenci se rozhodli žít v Akimově smečce a budou to muset nějak šetrně oznámit Minervě a Jackovi... 

Swiftin dech se třásl, když z dálky pozorovala, jak se zbytek smeček hrne v chumlech do propadlého dolíku. Akim s ostatními se schovávali ve stínech keřů a jiného podrostu, zatímco sledovali, jak se kožíšky všech vlků a Lovců a také koček lesknou v záři hvězd. Měsíc byl zatím zahalený mraky.

Nejvyšší čas vyrazit, nebo začnou bez nich. Neočekávají totiž příchod někoho dalšího. Možná snad nanejvýš příchod Swift samotné, ne nikoho jiného.

Ucítila, jak se o její bok otírá měkká srst. Ohlédla se, aby spatřila Akimovy teď už dokonale zdravé oči. Byly naplněny láskou, ale také obavami a nervozitou. Swift zvedla čumák a láskyplně mu olízla tvář. Není na to sám, už nikdy nebude.

Akim se zhluboka nadechl a tiše pokynul své různorodé smečce. Mudrc se snažil dohlížet na Marleyho, který jizvu růžovou jako psí jazyk nechtěl poškodit a našlapoval extra opatrně. Svítila ve tmě a Swift napadlo, že měl možná zůstat doma. Ale bylo pozdě na změny plánu. Už ho ale moc nebolela, většina se zahojila. Mudrc také musel spolu s Benjim pacifikovat všechna štěňata, těšící se, že je Akim představí jako nové bojovníky. Těžká atmosféra na ně doléhala jen z části.

A pak stačilo pár kroků vysokou trávou, než se svah naklonil dolů a už sestupovali za ostatními, a Swift se celou dobu nepohnula ochranářsky od Akima ani na myší délku. Hrdě se snažila držet hlavu vzhůru navzdory staženému žaludku a studu na jejím zátylku, vážící snad tunu. Změť mňoukání a štěkotu utichla postupně v šokovaném tichu. Cítila šokované pohledy a pokusila se nechat slehnout svoji srst, která se nepříjemně začínala ježit. Hlavně ať nesklopí pohled...to nesmí. Je teď Beta.

Psi a Kočky jim tiše uvolnili místo. Byl slyšet šum stébel trávy a srsti, jak se někteří psi drželi u sebe. Všichni se báli útoků od ostatních. 

Swift dýchala co nejklidněji a kývla důstojně na Ciu a Joraha, dva mladé vlky, kteří seděli bok po boku, jako druh a družka. Swift se naplnila hruď hrdostí nad vlastním životem a tím se přehlušil i pocit křivdy, který chovala k těm dvěma. Viděla zděšení Joraha a zmatení v Ciiných očích. Přešla to s jiskrou uspokojení a dál pokračovala po hrubé skále. Tráva ji zalechtala na čumáku, když se zaklonila a vyskočila po Akimovu vzoru na široký kmen, ležící přes celou propadlinu v zemi. Posadila se tak, že se s Akimem rameny dotýkali a ona konečně pohlédla na celý houf pod nimi. V jejich očích spatřila strnulou hrůzu, zděšení a nechápavost. Zvedla se vlna šumu, kterou protrhl občasný výkřik nepěkných slov, ze kterých měla špatnou pachuť v tlamě.

Zrádkyně.

Zrádkyně.

Zrádkyně.

Ta slova jí zněla v uších, i když se hukot uklidnil a o něčem se diskutovalo. Hleděla nepřítomně do trávy, než ji vyrušilo zajásání její smečky a radostné pokřiky. Zamrkala a zaměřila se na Akima, který se vřele usmíval na štěňata. Vera se právě nadšeně zatočila a ňafla. Byla přijata jako dospělá bojovnice, představená všem, jak se patří. Akim se nehodlal omlouvat ani vysvětlovat své činy, místo toho přesunul pozornost vše na tyto radostné novinky. Swift věděla proč. Nemělo to smysl. Chtěl jen dělat svoji práci, ne se snažit změnit názory ostatních. 

Swift se poprvé ohlédla na Minervu, sedící s ostatními vůdci jen kousíček od nich. Vypadala zdrceně. Vlčí Alfa měla na tváři nečitelný výraz. Kočky seděly krapet neklidně. Jiskra se dívala na Swift krapet zrazeně. Kde je Jack? 

Fena se rozhlédla po publiku. No jasně. Dole. Nesměl se přibližovat k vlkům z jistých důvodů. Ale když se setkala s jeho pohledem, po celém těle ji zamrazilo tak silně, jakoby její srdce sevřely spáry smrti. I přes to, že se tomu bránila, jí do mysli vyvstanula vzpomínka na sen, a na odporné zvuky, které vydávalo její tělo rvané na kusy černobílým bojovníkem. Jeho zuby se zaleskly a fena stočila pohled mezi kočky, které neznala.

Akimova řeč skončila. Jasně vytyčil hranice jejich skromného území a nepožadoval nic navíc. Zmínil Marleyho trest, a že měl možnost vybrat si zavraždu trest vlastní, a že se mohl vrátit k lovcům. Ale nevybral si to. Vzal na sebe vinu svoji i ostatních a přijal cejch, protože chtěl patřit do Akimovy smečky.

,,Marley, je to pravda? Nemusíš lhát pro to monstrum. Zvládneme tě dostat domů." bylo to první, co Minerva starostlivě nabídla.

Marley, sedící mírně nakřivo zabušil ocasem do země, když jedno z Loveckých štěňátek přikutálelo šišku k jeho nohám. ,,Ne, je to moje rozhodnutí. Mám svoji smečku tady." chabě packou posunul štěněcí hračku. To se s tak špatnou pozorností nespokojilo, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Batolilo se teď kymácivě k padlému stromu a nikdo mu nevěnoval sebemenší pozornost. 

Atmosféra zhoustla, když Akim s cuknutím shlédl ke svým packám. Šiška se zastavila u něj a psi Lovci začali vstávat a cenit zuby. Akim pomalu, aby maličkého nevyděsil, uchopil šišku do svých velkých čelistí a pohodil s ní směrem k Lovcům, aby tak vrátil zatoulané štěně.

Minerva něco říkala, ale v tu chvíli Swift zas nebyla schopná vnímat. Její smysly se mohly soustředit jen na Jacka. Z jeho očí šlehaly blesky a jeho tesáky se leskly v měsíčním světle.  Duffy s Kukym se snažily svými těly Jacka obrátit jinam, překotně na něj mluvili a očividně ho odrazovali od něčeho šíleně nebezpečného. Tesáky visící z jeho rudého obojku málem vypíchly Kukymu v jednu chvíli oko. Černobílý pes zarýval drápy do hlíny a jeho vrčení sílilo, což vedlo všechny, aby se otočili jeho směrem.

Ze strany Lovců se vznesly první výkřiky. Nejdříve se něteří snažili Jacka varovat proti porušení míru na tomhle místě. Potom... potom se ozývaly i jiné věci. Věci děsivě podrobné a krvelačné. 

Vlčí Alfa si vyjednala ticho zvučným zavrčením. ,,Neříkali jste, že si Akim odpykával svůj trest v Mezisvětě?" Swift cítila, jak se její druh otřásl. ,,Akim teď nikomu neubližuje, nekrade ničí území ani kořist a nebere životy. Přišel sem představit své nové bojovníky, jak se sluší a patří a rozhodně nevypadají podvyživeně. Třeba-"

Prohlubní otřáslo tak ostré zavytí, že mohlo patřit jen jednomu psu. Jack se mocně prodíral skrz mnohem větší psy a vlky, než je on sám, a v očích měl pohled plný čiré nenávisti. Minerva varovně zavrčela, ale to Betu nezastavilo. Jack se se skřípěním drápů zastavil až na myší délku od vlčice, která vycenila nad tou drzostí zuby. Z Jacka sálala čirá energie, která sice byla zaměřená na vlčí Alfu, ale všichni dobře věděli, proč se hněvá doopravdy.

Než ale stihl posbírat své krví zabarvené myšlenky a poskládat kloudnou větu, její čumák se nakrčil, když poznala jeho pach. Vykulila užasle oči. 

,,Ty." 

,,Já." Jack nehnul ani brvou, oplácel její pohled, který byl nyní zamlžený nechápavým smutkem. On její lítost nesdílel ani v nejmenším.

,,Ty... proč?" její hlas se zlomil, nikdy neřekla, o čem to bylo, ale všichni věděli. Jack zabil předchozího Alfu, jejího otce.

 V Jackových očích se mihl stín smutku, ale nikdy se nezbavil svého tvrdého, neústupného pohledu. ,,Protože můj druh byl ochrnutý, zraněný a vyděšený. Šel do té jeskyně pro kousek klidu a místo toho ho nějaký arogantní ňouma rozerval na kusy."

Swift bolestně zavřela oči. Tohle bude ještě na dlouho.